Vysoké Taury 2007 Hlavní stránka Nízké Tatry 2007



title.gif





Již minulý rok navštívila moje Saša s kamarádem Arménii a hrozně se pro tuto zemi nadchla. Dokonce na stupnici od nuly do desítky, měla tato země někde kolem 9,5 bodů. Někdy po návratu se jí v hlavě zrodil plán, že příští rok povede do této krajiny skutečný zájezd s opravdovskými klienty. Jelikož její kamarád vlastní cestovní kancelář MACEK a vzhledem k tomu, že už nějaký ten čas dělá Saša pro Luboše vedoucí na dětských táborech, zájezd do Arménie byl na světě.


f0061.jpg

Já jsem měl k Arménii trochu méně vyhrocený citový vztah, ale také jsem už v minulosti o této zemi přemýšlel, zvláště po přečtení Werflovi knihy 40 dní, která velmi napínavě, někdy až srdceryvně líčí boj skupinky Arménu v průběhu Arménské genocidy spáchané Turky během první světové války. Ale i tak, po shlédnutí něco málo fotek, jsem měl tuto zemi a její přírodu někde kolem tří až čtyřech bodů na naší stupnici. Rozhodně Alpské vrcholy a všechny skutečné hory daleko vedly. Nicméně svojí Sašu řadím na naší stupnici na absolutní strop nade všechny kopce, tj. 11 bodů a tudíž jsem byl rád, že jsem se mohl k zájezdu připojit a to za pouhé náklady (Letenka Praha - Jerevan přišla asi na 15300 Kč i s poplatky. Za celý zájezd si pak cestovky účtovaly kolem 30000 Kč. Zájezdu se totiž zúčastnili i klienti cestovní kanceláře NOMÁD, aby se zájezd vůbec obsadil a klienti zrušeného zájezdu na Kamčatku, též pořádaného oběmi cestovkami.)


Každopádně Arménie za návštěvu stojí. Procházeli jsme horskou krajinou nedotčenou turistickým značením, jediné značení zde provádí pasoucí se dobytek. Procházeli jsme krajinou, kde široko daleko neuvidíte jediný vzrostlý strom a tudíž místní lidé netopí dřevem, ale právě sušenými "turistickými značkami". Krajinu tvoří vysoko položené náhorní planiny na nichž mezi kameny odvážně vyrůstají trsy trávy, které spásají pasoucí se stáda. Teprve z těchto náhorních planin se pomalu zvedají nejvyšší vrcholky této země, ve většině případů se jedná o sopky. Na svazích těchto hor pak putujete lávovými jazyky a čas od času narazíte na hromady lávového skla, jako kdyby tu někdo před vámi rozbil hromadu lahví od piva.


f0043.jpg

Je to země plná kaňonů, které roztínají náhorní plošiny ve dví a buď na jejich kraji nebo na jejich dně se odvážně tyčí křesťanské kostely a kláštery národa, který přijal křesťanství za své už ve čtvrtém století. Tyto kostely jsou málo zdobené, v podstatě jen do kamene vyrytými zdobenými kříži (kačkary), ale právě tato jednoduchost může někoho okouzlit. Známých klášterů a kostelů jsou zde rozsety po celé zemi jistě desítky, ale v podstatě jsou všechny velmi podobné a tak můžete alespoň obdivovat harmonii s různou krajinou, do které jsou zasazeny.


O Arménech se tvrdí, že je to velmi hrdý a inteligentní národ a že když Armén dá své slovo, tak ho vždy dodrží. Řekl bych, že je to pravda tak maximálně z pohledu Arménů. Já jsem měl v mnoha případech pocit, že nám při sjednávání dopravy či nákupu potravin Arméni těžce lhali a snažili se nás v podstatě okrást na každém kroku. Ale aby to nevyznělo příliš negativně, může to být způsobeno místní chudobou, která je k takovému jednání přinutila a v nás jako turistické skupině neviděli chudé poutníky, ale spíše zámožné západní turisty. Nebo jsme se pouze stýkali se špatnými lidmi, většinou se jednalo o řidiče autobusů a taxikáře, případně vlastníky kaváren a restaurací a tito lidé jistě nepatří k nejvzornějším ani u nás a taky už asi nepatří v Arménii mezi nejchudší vrstvy.


f0035.jpg

Ale co jsem opravdu moc nepochopil, bylo jejich chování k ženám, zvláště pak tedy k té mé. Snad jen několik příkladů. Armén Ararat je hudebník, ale na živobytí si vydělává pěstováním zeleniny. Je mu kolem čtyřicítky, svobodný, žije skromný život s rodiči. Chtěl by odejít pracovat do Čech. Večer nás potká na louce, dlouho do noci se s naší skupinou baví, nabídne nám, že nás druhý den vezme na výlet, souhlasíme. Musí mu být jasné, že Saša je moje přítelkyně. Přesto druhého dne na jeho zahradě, když Sašu pozve aby si utrhla hrušku, jí začne osahávat.


Mladý pastevec v horách jede na koni. Saša by ráda jízdu na koni zkusila a Armén projížďku nabízí. Když kousek poodejdou, naskočí k ní na koně, uhání směrem k jejich táboru a cestou Sašu zase osahává. Saša stihne seskočit a vrátit se k nám.


Kavárník co nám připravoval slavnostní večeři se pokoušel Sašu minulý rok při jejich prvním setkání večer v jeho domě líbat.


A o mladém Vahanovi, který nás prováděl Jenokavanským kaňonem a který si chtěl Sašu už minulý rok vzít za ženu se zmíním asi až v závěru tohoto vyprávění.


Všem jistě přijde vhod topografická mapa Arménie z Ruského vojenského štábu s náčrtkem naší cesty. Mapa Arménie 1:100000.



Pátek 31.srpna 2007
Let z Prahy do Jerevanu


Celá skupina se měla sejít v sedm hodin večer na autobusové zastávce u letiště. Téměř všichni zde byli, jen já se Sašou jsme měli asi 20 minut sekyru, tak z toho byla Saša trochu ve stresu, jak to její vedení zájezdu začíná. Následně jsme trochu příliš plašili u odbavování zavazadel, kde byla pro turistickou třídu šílená fronta, nebť v podobný čas odlétalo hned několik letů. Dostal jsem radu o jedné slečny, ať jdu k přepážkám pro třídu business, že to tak dělá vždycky. Tak jsem tam postavil Sašu, nebť se slečně podobala trochu víc než já. A zabralo to, respektive nás nevyhodili. Stejně ale nemělo smysl tak pobíhat, nebť se to odbavení musí vždy stihnout, takže by případně pozdrželi let a my mohli přijít klidně o dvě hodiny později. Holt letěl jsem letadlem poprvé v životě a ještě jsem to neměl ošéfovaný.

S malým zpožděním jsme vzlétli kolem desáté a v podstatě nebylo skoro nic vidět. Přistáli jsme v Jerevanu kolem čtvrté hodiny ranní a šli si koupit víza. Formulář se žádostí jsme vyfasovali v letadle a poplatek za vystavení víza byl 30 dolarů. Vše proběhlo v podstatě hladce, jen jsme neměli vyplněnou adresu člověka který nás pozval, nebť jsme nikoho takového neměli. Po chvíli dohadování jsme do této kolonky napsali naše telefonní číslo bez mezinárodní volačky, takže ta informace byla naprosto k ničemu.

Po vyzvednutí zavazadel, jsme vyšli ven z letištní haly, která připomíná rozvíjející se květ a zamířili podél silnice směrem na Jerevan. Ale po chvíli jsme uviděli příjemné pole hnedka za zdí letiště a tak jsme se zde vybalili a pěkně se prospali. Svítil měsíc a bylo příjemně teplo.


Sobota 1.září 2007 - Úterý 4.září 2007
Výstup na horu Aragac(4091), návštěva kláštera Sagmosavan a pevnosti Amberd


f0001.jpg f0003.jpg

Ráno nás ze spacáků vyhnalo nesnesitelné horko. Všude kolem byla vyprahlá zem, na obzoru se tyčili nějaké vrcholky hor a tak jsme chvíli přemýšleli, jak je to tady asi s vodou. Saša sice hrdě prohlašovala, že voda je téměř všude, že je jen potřeba na takové stepi najít správný železný poklop a pod ním, že prýští pitná voda. No moc se nám tomu nechtělo věřit, ale přece jenom byla to naše vedoucí a minulý rok tu už byla.

Po snídani jsme vyrazili zpět na letiště na autobus do Jerevanu. Jel v podstatě ve chvíli kdy jsme přišli. Do centra města nás to za devět lidí stálo 1900 dramů. 15 dramů je asi 1 koruna. Když nás řidič dovezl do centra Jerevanu a ostatní cestující vystoupili, ptala se Saša řidiče odkud, že jezdí maršutky směrem na Aragac. Řidič se okamžitě nabídl, že nás k jezeru pod Aragac doveze a že jeho autobus je na to ten nejlepší. Do maršutky, že bychom se nevešli, nebo že by tam snad nevyjela a velký autobus je pro nás zase zbytečný. No nevěděli jsme jak je to přesně daleko a kolik se tady tak za takové služby platí, tak jsme kývli na cenu 35000 dramů. Později jsme zjistili, že parta 14 Poláků jež jsme potkali, platili asi 21000 dramů za cestu tam i zpět z Aragacu.

Řidič nám nechal hodinu čas abychom si stihli nakoupit potraviny a pak jsme vyjeli vstříc nejvyšší hoře Arménie. Potraviny je zde možné koupit skoro všechny, rozhodně jsem zde viděl chleba, sýry, mléko, tvrdý salám, těstoviny, rýže, ovoce a zeleninu. Asi zde bude trochu problém s instantními věcmi a ceny jsou v Jerevanu srovnatelné s našimi. Cestou k Aragacu, nám řidič zastavil u benzínky, kde jsme napustili naše nádoby na benzín pro benzínové vařiče (Letadlem se plynová bomba nesmí přepravovat a tak je benzínový vařič jediná možnost, ale na poslední chvíli se nám podařilo zjistit, že se v Jerevanu dá koupit plynová kartuše v outdoorovém shopu ('Nedaleko "Moskovskeho Tyjátru" je outdoor shop. Když to nenajdete, tak zajděte do hostelu Envoy na Puškinově ulici', zněla odpověď z konference Montana), ale to jsme již měli vařič půjčený).

f0002.jpg f0004.jpg

Cestou nám ještě řidič nad plán ukázal kostel Sagmosavan jenž se tyčí nad pěkným kaňonem a je odsud úžasný výhled na horu Aracler (2576). Cestou jsme pozorovali místní pláně bez stromů. Na odbočce z hlavní silnice nám řidič ukázal na pomník vynálezci arménské abecedy, kde pod sochou staříka stáli vytesány všechny písmena abecedy až na tři, ty prý dodělali o nějaký ten rok později. Po několika kilometrech jízdy jsme přijeli do oblasti stromů. Zde řidič udělal čůr pauzu a mohli jsme si prohlédnout, jak by to tady vypadlo, kdyby byly stromy všude.

Po přestávce jsme začali stoupat do kopce k jezeru u fyzikální stanice, která je ve výšce 3200 m. Cesta je nevalné kvality, všude samá díra a tak cesta byla docela dobrodružná. Těsně pod naším cílem se řidiči zavařil motor a tak ho chladil vodou z PET lahve. Když jsme dojeli na parkoviště u jezera, domluvili jsme se, že za tři dny pro nás zase přijede a odveze nás zpět do Jerevanu. Dnes už nás čekalo jen asi 50 výškových metrů na louku nad jezerem, kde jsme položili náš základní tábor. Cestou jsme ještě potkali člověka, co se považoval za správce zdejšího národního parku a chtěl po nás tři dolary za stan. Vzhledem k tomu, že se tu loni nic takového nevybíralo hádali jsme, že se nás snaží obrat a tak jsme mu nic nedali a šli stavět stany. Ještě před spaním, jsme se šli projít po okolí a trochu se aklimatizovat, nebť jsme se poměrně rychle dostali do výšek nad 3000 metrů. Na širých pláních, které byli všude kolem Zdeňka s Ivou objevili žampióny a pýchavky, tudíž je ten večer měli asi všichni jako přílohu do večeře. Nakonec Jirka ještě objevil u jezera zrezavělou trubku z které vytékala pitná voda a tak jsme nemuseli pít přímo vodu z jezera.

f0007.jpg f0008.jpg

Další den byl naplánován aklimatizační výstup na jižní vrchol hory Aragac (~3900). Cesta na vrchol nebyla náročná, v podstatě je možno jít jak člověka napadne, jde se po travnatých loukách, které se občas změní v kamenité pole. Na vrcholu nám trochu stínil mrak a tak jsme jen občas viděli na náš zítřejší cíl severní nevyšší vrchol Aragacu (4091). Po odpočinku a obědě jsme se rozhodli, že se pokusíme vystoupit na západní vrchol (~4000). K tomuto nápadu se připojili Honza, Marek a Jirka. Na vrchol jsme stoupali v podstatě přímo vzhůru ze sedla mezi jižním a západním vrcholem. Cesta vedla docela nepříjemnou sutí, ale dalo se na vrchol vystoupit. Jako mnohem snadnější a příjemnější cestu, která bude ovšem daleko delší bych považoval, obejít ze spodu celý západní vrchol a stoupat na něj z druhé strany, kde je stoupání mírnější. Po návratu ke stanům jsme toho měli docela dost, ještě jsme si zašli "zaplavat" do jezera a pak už jsme jen vařili večeři, v našem případě se jednalo o těstoviny se špekem, jiné skupiny zarytě holdovali pýchavkám. Po večeři jako zpestření přišel zase náš správce parku a chtěl své tři dolary, přejmenovali jsme ho tedy na třídolarového přítele. Když jsme se ptali ostatních lidí co spali u jezera, zda-li mu někdo něco platí, všichni říkali, že ne, tak od nás taky nic nedostal. Ještě bych měl poznamenat, že ze zdejších kopců je znamenitě vidět Ararat, ale nesmí být ve vzduchu opar, který jsme bohužel měli po celou dobu našeho pobytu.

f0009.jpg f0010.jpg

Dnešní den byl na plánu samotný výstup na severní Aragac. Moc jsme nevěděli kudy se na něj leze a už jsme byli trochu na vážkách zda nepožádat našeho třídolarového přítele o průvodcovskou pomoc. Ale když večer přišel tak nám sdělil, že je zbytečné jít až do sedla mezi jižním a západním vrcholem a že je lepší jít přímo. Člověk tak sice ztratí něco výšky, ale ve výsledku by to mělo být blíže. Odchod byl stanoven na půl sedmou, ale byl to skoro nemožný úkol, nebť zde byla ještě tma, což je zřejmě způsobeno blbým časovým posunem, který je zde UTC +5 hodin a vzhledem k tomu, že se Arménie nalézá kolem 45 poledníku měl by být správný posun UTC +3 s letním časem maximálně UTC +4.

Ve třičtvrtě na sedm se nám podařilo vyrazit a Zdeňka s Markem zůstali ve stanu, nebť ji v noci bolela hodně hlava. Minulý den zůstal ve stanu Pepa, náš nejstarší člen výpravy (62 let), ale ten dnes hbitě stoupal do sedla. V sedle na hřebenu východně od jižního vrcholu začalo svítat. Pak Už jsme jen sjížděli suťovými svahy a posléze po jiných zase stoupali na jiné hřebínky. Po několika takových jsme došli do kráteru Aragacu, jehož středem protékal silně železitý potok. Byl tak železitý, že jsem měl pocit, že piju zrezlou namletou trubku.

f0013.jpg f0014.jpg

Za potokem byly postaveny dva stany a již bylo zřejmé, že je nutné se vyšplhat do sedla mezi východním a severním Aragacem. Taky už bylo vidět, že tento výstup je v našich silách. Nakonec se jednalo o pouhé prudké stoupání ztvrdlým pískem. V sedle jsme si trochu oddychli a vyrazili do závěrečného stoupání na severní Aragac. Sutě a strmosti přibývalo a občas se člověk musel škrabat nahoru po čtyřech. Také s přibývající výškou člověku bušilo daleko víc v hlavě. Po nějaké době jsem stál téměř na vrcholu. Respektive moje PDA s GPS na které provozuji své MapView ukazovala již 4091,5 m a na skutečný vrchol to bylo jen o několik metrů výš a cesta mi připadala trochu riskantní terénem, kde mi zůstávají kameny v ruce.

Po obědě na vrcholu, který nám urychlila jakási palba zdáli připomínající hromy a posléze i menší mrak, který nás vystrašil jen několika kapkami vody. Sestup jsme radikálně urychli tzv. "eskalátorovým" sestupem sutí a pro návrat jsme zvolili asi klasickou cestu přes sedlo mezi jižním a západním vrcholem. V závěru stoupání do sedla se jde chvíli po sněhu a tak to trochu klouže. Cestu ze sedla jsme už znali ze včerejšího dne a jelikož do tmy bylo daleko, šli jsme delší cestou údolím, která ovšem obcházela hnusné suťové traverzy.

Následujícího dne jsme nenatahovali žádné budíky jen jsme chtěli, abychom stihli našeho autobusáka, který měl přijet kolem poledne. Vyrazili jsme se Sašou jako první, ještě jsme se zastavili u domu našeho třídolarového přítele, který vykoukl z domku a něco na nás zakřičel a posadili se o padesát metrů dále do trávy a vyčkávali zda si přijde pro své dolary. Mezitím procházeli jednotliví turisti a když se ani po posledním nedostavil, zvedli jsme se a odešli k autobusu a odjeli k pevnosti Amberd, která je po cestě, jen s malou odbočkou.

Po shlédnutí pevnosti a kláštera jsme odjeli zpět do Jerevanu.


Úterý 4.září 2007 - Neděle 9.září 2007
Klášter Gechard, chrám v Garni, klášter Havuts Tar a přechod Gegamských hor s výstupem na hory Aždak, Paytasar a Spitakasar, setkání s Jizidy


f0019.jpg f0020.jpg

Pevnost Amberd stojí na hřebenu mezi dvěma kaňony, je zde několik stánků, kde je možné koupit suvenýry. Za pevností stojí kostel s kamennými kačkary okolo. Po necelé hodině pokračujeme s naším autobusákem dále do Jerevanu. Tam si doplníme zásoby potravin a benzín do našich vařičů, před následujícím pětidenním přechodem Gegamských hor.

Tento přechod půjdeme narozdíl od předchozího výstupu na Aragac se všemi věcmi, tzv. "na těžko". Tato informace trochu překvapila Jirku, který argumentoval jemu zaslanými informacemi od cestovky, ve kterých o takové věci není ani zmínka. Každopádně komunikace cestovky se zákazníky stojí jistě za zmínku. Jelikož klienti se navzájem neznali a cestovka nebyla schopna zařídit jejich vzájemnou domluvu, nesl si v podstatě každý svůj stan a vařič a vůbec všechno, to jsem je pak chvílemi litoval. Já se Sašou jsme měli společné náš stan pro jednu osobu a mnozí klienti nosili stany, do kterých by se vměstnali alespoň tři až čtyři lidé.

Ještě před tím, než jsme se pustili do nehostinné krajiny hor, nás autobusák zavezl na prohlídku kláštera Gechard a následně na prohlídku jediné antické památky v Arménii chrámu v Garni. Klášter byl v podstatě klasickým Arménským klášterem, s tím rozdílem, že je z části vytesaný ve skále a mají u něj včely. Je to pěkné místo na dně kaňonu, ze tří stran obehnané křovím porostlými skálami. Chrám v Garni je z mého pohledu nudná antická stavba, na kterou Arméni vybírají vstupné 1000 dramů. Ale vzhledem k tomu, že nás nechal průvodce přespat vedle na louce a ještě nám k tomu napustil bazén, myslím, že to za ty peníze stálo. Ještě před spaním vyrážíme na nákup čaje a nějaké zeleniny. Docela mě překvapuje, že v tak malém městě se prodejcům vyplatí čekat alespoň do 21:00 na jedny Čechy, kteří si u nich koupí rajčata a papriky asi za 150 dramů.

f0024.jpg f0025.jpg

Ráno sestupujeme do údolí k řece, která je obehnána skalami ze zvláštního kamene. Kámen se zde ulamuje v šestiúhelníkových tyčích, takže hodně připomíná píšťaly varhan. Jdeme asi kilometr kolem říčky a pozorujeme tyto skalní útvary nad námi, místy je velikost těchto píšťal přímo úchvatná. Zanedlouho dojdeme ke starému mostu, asi z 12. století a po přestávce pokračujeme přes něj směrem ke klášteru Havuts Tar. Cesta ke klášteru vede docela příjemnou krajinou, kterou tvoří jehličnaté stromy a jinak křoví. Je ale hrozné teplo, slunce praží a všude kolem je akorát vyschlá step. Zdeňka si přeje, aby byly pravidelné pauzy po jasně stanovených úsecích, aby si mohla odpočinout. Při pohledu na její batoh se jí ani nedivím.

Dojdeme až k "potoku" (tedy Saša si pamatovala potok nedaleko od kláštera, ale ve skutečnosti se jedná o téměř vyschlý pramínek vody vytékající z trubky), kde poobědváme, počkáme na opozdilce a u pramínku, ve stínu ořešáku si trochu odpočineme od všudypřítomného pekelného slunce. Následně si prohlédneme zbytky kláštera, kostel a spousty kačkarů a vydáme se po stěží zřetelné cestě do svahu, která by mohla vést naším směrem. Procházíme stepí, kde každá rostlina alespoň trochu píchá a nakonec skutečně přicházíme na naši původní plánovanou cestu. Dále nás čeká ještě jedno překvapení ve formě neskutečně bujného pralesa a křoví ve kterém se cesta chvílemi naprosto ztrácela a použití mačety by bylo namístě. Nakonec se ale všem podařilo tuto "zábavnou" pasáž překonat. Honza zde objevil strom s planými jablky a všem tyto opadušky s nadšením rozdával. Chuťově a velikostně se tyto plody velmi hodily jako střelivo po dotírajících psech, kteří se zde naštěstí nevyskytovali.

Po překonání této džungle nás už nic příliš dobrodružného tento den nečekalo. Po chvíli jsme vystoupili na kopec asi do výšky 2000 metrů, kde se před námi rozevřela obrovská trávou a bodláčím porostlá planina, na které se pásl dobytek. Po chvíli se nám podařilo potkat potok, ale Iva jakožto naše zdravotnice prohlásila, že by tuto vodu bez dezinfikace nepila. Řekla nám to až potom, co jsme se Sašou už měli skoro celou láhev v sobě. Do večera jsme už šli jen kousek, k dalšímu potoku. Ten jak se ukázalo, nebyl o mnoho lepší, ale nakonec, jsme z něj brali vodu alespoň na vaření. Je tu trochu problém v té náhorní planině. Převýšení tu není prakticky žádné a tak potoky líně tečou mezi loukami a dobytek k nim chodí pít, takže voda nemá valnou kvalitu. Mnohdy se také spíš jedná o umělé zavlažování pastviny, než o skutečný potok.

f0028.jpg f0029.jpg

Další den jsme měli v plánu dojít až pod nevyšší horu zdejších hor Aždak(3597). Dnes nešlo ani tak o překonání velkých převýšení, jako spíše o vzdálenost. Šli jsme cestou necestou, neboť na této planině bylo jedno kudy člověk jde, jen nás hodně pýchali do nohou všudypřítomné bodláčí. Kolem poledne jsme došli k pastevcům, kteří nás pozvali na meloun a rádi si s námi promluvili. Nebyli to Arméni ani křesťané, ale byli to Jizidi. Jejich víra, pokud jsme to správně pochopili, byla založená na mnoho božství (Bohové úrody, hor, ...). Bylo těžké se s nimi rozloučit, takže nás nakonec provázeli až k jezeru a cestou se k nám připojovali a zase postupně odcházeli další pastevci ať už pěšky nebo na koni. Nakonec se Saša trochu projela po hrázi jezera na koni a po skupinové fotografii, jsme se s nimi rozloučili a odešli se naobědvat za hráz, kde nedaleko stojí dva velké oblé do země zasazené kameny, které prý mají chránit proti hadímu uštknutí. Také jsme se dozvěděli, že pastevci zde tráví pouze tři měsíce v roce, od července do září a už v době naší návštěvy se vše připravovalo na odchod do údolí. Jeden pastevec říkal, že jakmile bude měsíc v úplňku, zkazí se počasí.

Když už jsme přemýšleli o místě na spaní, potkal nás jeden pastevec a poslal nás spát ke svému táboru. Trochu jsme se tomuto pozvání bránili, ale nakonec jsme místo plné kravinců přijali, abychom místní nerozhněvali. Odměnou za nám byl téměř nepřetržitý štěkot psů přes celou noc. Psi si troufli mezi naše stany a jelikož jsme se Sašou spali pod širákem, moc jsme toho nenaspali, zvláště teda Saša, která celou noc dorážející psiska "zablikávala" čelovkou. Ještě ale před spaním nám jeden Jizid z tábora ukázal do kamene vyryté obrazy koz a vlků a byl na tyto téměř neznatelné obrazy tak pyšný, že nás je neustále nutil fotografovat. Koza je právě význam slova Jizid, nebo je pro Jizidy alespoň nějak významná.

f0031.jpg f0036.jpg

Po částečně probdělé noci jsme se rozhodli vystoupit na zdejší nejvyšší horu Aždak. Jedná se o sopku. Šli jsme na vrchol od Velkého Paytasaru a z vrcholu jsme pak přešli až na Malý Paytasar. Z vrcholu je nádherný výhled do okolí, nejhezčí je však pohled na jezírko v kráteru sopky kousek pod vrcholem. Neméně zajímavý je pak pohled na hřeben vedoucí k Malému Paytasaru, který tvoří kopec z červené lávy. Když stoupáte tímto lávovým štěrkem na vrchol, nabízí se nádherné pohledy na trsy osamělých trav a květin. Pod Malým Paytasarem, mělo být spousta podobných kreseb na kamenech, jako jsme viděli včera, bohužel jsme zde žádné další nenašli. Pro tento večer jsme byli už chytřejší a postavili jsme si stan a tak nám byli pobíhající psi ukradení.

Následujícího rána se nám podařilo se pozvat k Jizidům na prohlídku jejich tábora. Bylo to pro všechny velmi poučné. Asi nejvíc všechny fascinovalo topení v kamnech ovčím trusem (salarkou) a pak způsob pečení chleba v rozpálené železné rouře zapuštěné do země, která se nejprve roztopila právě trusem a posléze se na stěny naplácalo těsto a chleba byl upečen. Hostitelé nám nabídli ochutnat smetanu, máslo, mléko, kefír, sýr a tvaroh.

Dále naše cesta vedla na horu Spitakasar (3555). V tuto chvíli jsme zjistili, že Jirkovi, je už od včerejška poměrně hodně špatně, zřejmě asi z jídla nebo vody. Situaci jsme nakonec vyřešili tak, že jsme mu nesli batoh a pak asi v půli cesty jsme ho nechali odpočívat a Zdeňka se Sašou u něho zůstali. Ostatní šli buď k jezeru pod Velkým Paytasarem, kde jsme pro tento den chtěli nocovat, nebo já, Iva a Honza jsme šli nejprve na Spitakasar a pak teprve k jezeru. Po cestě byl pěkný výhled na Malý Spitakasar, na který nám už ale nezbyl čas a tak jsme se na něj dívali jen zdálky. Na Velkém Spitakasaru fučel silný vítr a tak jsme se zde s Honzou příliš dlouho nezdrželi. Jen jsme vzali několik kamínků ze sopečného skla, kterého zde bylo spousta a valili jsme zpět pod kopec, kde čekala Iva. Následně jsme traverzovali až k jezeru, které jsme se rozhodli obejít, kvůli strmému svahu a pak ještě hledali maroda se Sašou a Zdeňkou, neboť se ještě k jezeru nedostali. Kolem osmé jsme ale už byli u jezera všichni.

f0046.jpg f0044.jpg

Následující den byl poslední den ve zdejších horách. Plán byl v podstatě jenom od jezera klesat a dojít někam k městu Kamo. Malý zádrhel způsobila absence cesty od jezera do údolí jak v mapě, tak v terénu. Saša byla však zprvu přesvědčena, že na cestu, kterou vidíme několik set metrů pod námi musíme dojít. Nakonec se nám to všem podařilo bez úhony, ale místy to bylo lehce napínavé. V pastevecké vesničce jsme pak poobědvali z vlastních zásob a následně asi po pár set metrech nás zastavili místní pastevci a začali nás hostit. položili na zem prázdný pytel a začali na něj nosit sýr, tvaroh, boršč, salát a samozřejmě vodku. Odmítnout jídlo nebo i vodku se v podstatě nedalo a tak jsme baštili. Jen Jirka, kterému ještě nebylo dobře to měl trochu těžší. Po hostině následovalo fotografování a prohlídka jejich stavení. Zde nám byl teprve řádně osvětlen princip "salarkového pečení chleba".

Do večera jsme úplně sestoupili z hor a pod námi se rozprostíralo jezero Sevan. Utábořili jsme se na posledním kopečku před prvními vesnickými domky. Podařilo se nám najít i pramen vody u potoka. Zde nás odchytl jeden pastevec a stále nás zval do jeho stanu, ale my se bránili, že musíme jít stavět stany vlastní. Tak nakonec přišel na chvíli za námi.


Pondělí 10.září 2007 - 16.září 2007
Kačkarový hřbitov Noradus, jezero Sevan, kostely na poloostrově, klášter Haghartsin, klášter Gošavank, Jenokavanský kaňon, hostina v Idževanu a odlet z Jerevanu


f0057.jpg f0058.jpg

Tento den se těšíme na koupání v jezeře Sevan. Nejprve sestoupíme do městečka Kamo, kde si trochu nakoupíme, ale než to stihneme přijede autobus a chce nás svézt na Kačkarový hřbitov Noradus, který je nedaleko jezera. Souhlasíme, nastoupíme a jedeme. Nejprve nás odveze do centra města, kde si máme přestoupit do jiného autobusu. Vzhledem k tomu, že od hřbitova chceme odvézt ještě někam kousek dál, kde jsou pěkné pláže a dá se tam dobře koupat, najímáme si pro sebe autobusáka. Nejprve nás odveze k prodejně kde si nakoupíme potraviny na dnešní den a pak nám zastaví u benzínky, kde znovu dočerpáme palivo do našich vařičů. Pak nás zavezou na hřbitov, kde obdivujeme nádherně olezlé staré kačkarové náhrobky a v nové části hřbitova se můžeme podívat, jak se tyto kříže dělají dnes. Následně nás pak veze na pěkné pláže k jezeru. Po cestě ještě zastaví u kostelíka u vesničky Ajrivan. Naše pláž od toho místa není daleko. Zprvu jsme trochu zaražení, nebť se jedná zřejmě o soukromí pozemek, neboť je objekt oplocen. Řidiči nám na to říkají, že je to nejlepší místo na koupání a jestli nikdo nepřijde, tak tu přece můžeme být my. Nakonec souhlasíme, dáváme řidiči nekřesťanských 20000 dramů a jelikož nás nikdo nevyhodil, zjišťujeme, že místo nebylo skutečně špatné. Přišli akorát kluci z okolí a navečer jeden rybář, který nám pak ráno nabízel raky, ale neměli jsme ho jak připravit a tak jsme si ho nevzali.

Ráno jedeme linkovým autobusem do města Sevan. Jízda takovým autobusem je několikanásobně levnější, než když jedeme pronajatým autobusem nebo maršutkou. Následuje tradiční nákup a potom se přemisťujeme na poloostrov za městem, kde následuje prohlídka místních kostelů. Od odbočky na ostrov pak jezdí autobusy do Diližanu, tak zjišťujeme kdy nám to jede a daný čas se tam přemisťujeme. Taxikáři se nás sice snaží přesvědčit, že dneska žádný autobus nejede, ale my na to nereagujeme. U místa kde zastavuje autobus nás odchytí taxikář a nabízí nám, že nás tam odveze za cenu autobusu. Když mu řekneme cenu a jelikož nás tam chce vést dvěma taxíky, zvyšuje na dvojnásobek autobusu. Pak se ukáže, že se do dvou taxíku devět lidí i s batohy nevejde, tak přihodí ještě pár tisíců a jedeme třemi taxíky až ke klášteru Haghartsin. Cestou je vidět zajímavá věc. Po výjezdu z tunelu po cestě se změní svět. V krajině kde doposud byl strom vzácností, je všude kolem spousta lesů plných běžných stromů. Jedná se o rezervaci, ale jak jsme se dozvěděli, správci rezervace si velmi rádi přivydělávají akceptováním těžby dřeva a lovu zvěře.

f0060.jpg f0063.jpg

Klášter Haghartsin je sice na kopci, ale stále ještě v údolí, obklopen hustými lesy. Zase se jedná běžný klášter s roztroušenými kačkary po okolí, ale každý má své kouzlo. Spíme na louce nedaleko za klášterem a zítřejší den máme v plánu vystoupit na kopec nad klášterem a sejít do města Diližan druhou stranou. Je zde ale zase problém s cestami, jež nejsou v mapě. V terénu nějaké jsou, ale nevíme kam vedou. Vydáváme se po jedné která vede podél potoka. Pak se rozbočuje a rozbočuje až stojíme uprostřed lesa, nebo spíše pralesa a cesta nikde žádná. V tuto chvíli musím pohledem do své GPS zvolit směr a zavelet postup tímto směrem dosti neprostupným terénem. Někteří turisté trochu brblají, jiní více, někteří vypadají, že by se jim to mohlo i trochu líbit. Každopádně po jisté né úplně krátké době se nám podaří se vydrápat na hřeben, který už zalesněný není. Tam obědváme a pak vyrážíme na onen vrchol. Zde dojde trochu nedorozumění, neboť já jsem šel na vrchol, kdežto zbytek lidí šel spíše dolů do vesnice a tak, když zde není možno sestoupit do údolí, což je přirozené, musíme se vrátit. Navíc cesta po které chceme jít do údolí a je v mapě není v terénu zřetelná a pak nakonec jdeme po jiné cestě, která tak úplně dolů nevede, za to vede kolem střelnice, po které jezdí tanky a je slyšet střelba. Nakonec z cesty odbočíme a zůstáváme přes noc na louce u potoka.

Večer za námi přijde Armén Ararat a jak tak rozhovor ubíhá, nabídne nám sehnání levné dopravy a pak také, že nám ukáže pěknou cestu na klášter Gošavank, protože tam tudy chodili jako malý kluci do školy. Souhlasíme a další den se pro nás staví a jdeme nejprve k němu domů a pak když sežene mašinu, jedeme k jezeru odkud budeme pokračovat lesy ke klášteru. U jezera tentokrát děláme oběd my a ne Arméni, ale stejně v podstatě servírujeme na louku jídlo, které nám Ararat přinesl ráno od své maminky. Zdeňka si stihla již tradičně zaplavat. U jezera postávali dva Arméni, kteří zde vozili turisty po jezeře, ale z nás nakonec nic neměli. Ararat ukazuje na červené fleky na stromech a říká, že tato cesta je dokonce značená, naše první značená cesta v Arménii. Jdeme po ní nejprve po rozježděné cestě od traktorů a dále pak už lesem po pěšince. Po nějaké době dojdeme na mýtinu a těšíme se pěknými výhledy po okolí. Cesta se už přehoupla přes kopec a pomalu se svažuje do údolí, kde ve vesnici stojí klášter Gošavank. Po levé ruce se před námi ukazuje překrásný skalnatý kaňon a dole na jeho konci vesnička Goš a již vykukuje i klášter. Sestupujeme ke klášteru a když naskytne nějaký pěkný výhled, tak fotíme. Kolem kláštera je něco stánků a v klášteře je průvodkyně, která svoji práci už dělá asi 40 let. Celý komplex tvoří asi čtyři kostely postavené v těsné blízkosti. Od kláštera nás do údolí na křižovatku taxíkem po skupinách odváží Araratův kamarád Žolík.

f0068.jpg f0066.jpg

Na křižovatce pak čekáme na maršutku, která nás odveze do Idževanu. Čekáme zde asi 45 minut a pak se objeví dokonce linkový autobus a tak máme radost, že tu nezůstaneme třeba i přes noc. Z Idževanu nás chce autobusák dovézt až do Jenokavanu, ale my si potřebujeme ještě něco nakoupit a Saša zde chce domluvit s kavárníkem slavnostní večeři na závěr našeho putování a zítřek večer a tak opouštíme autubusáka a Ararat nám domlouvá jiného, který nás poveze za hodinu. Kavárník si zřejmě Sašu pomatuje, ale je z rychlosti našeho příjezdu trochu překvapený. Nicméně s hostinou která bude obsahovat ukázky místních jídel souhlasí, akceptuje i cenu 30000 dramů za vše. Saša se zmiňuje, že by hostina měla obsahovat spoustu masa, na které se už po dvou týdnech salarkového chleba s neskrývanou radostí těší snad každý, možná i striktně vegetariánský Jirka.

Nový řidič zajede nejprve dotankovat plyn. Při této operaci nesmí být nikdo v autě, mají tady z plynu v autě evidentní respekt a to i přesto, že jim nevadí jejich šílený způsob jízdy po silnicích, jízda přes plnou čáru, ... Autobus má trochu problémy s jízdou do kopce a tak v prudších pasážích za vesničkou Jenokavan vystupujeme a autobusák terénní oříšek rozlouskne až s odlehčeným vozidlem. Asi po dvou výstupech a nástupech sdělujeme řidiči, že mu děkujeme a že zbytek cesty už raději dojdeme pěšky.

Je už poměrně pozdě a brzy bude tma, takže stavíme stany na louce nedaleko turistické báze, kde máme potkat "známého" Saši, jistého Vahana (Vahak nebo Vahan), který nás má provést Jenokavanským kaňonem a má nám ukázat jeskyni Anapat a Lastovir. Saša zde potkala Vahana při loňské návštěvě a na první pohled se do zamiloval a chtěl si jí vzít za ženu. Tak trochu trneme, jaká bude situace letos. Saša se uklidňuje, že třeba už zapomněl, nebo tady potkal nějakou jinou turistku a nebude už mít o Sašu zájem. Vše se ale uvidí až zítra ráno.

Ráno nás probudí pobíhající prasnice a selátko kolem. Na louku přijede nějaký správce z turistické báze a po rozhovoru se Sašou volá Vahanovi a sděluje nám, že nás bude čekat za půl hodiny na bázi. Snídáme a balíme věci a pomalu se vydáváme k bázi. Mají zde velkolepé plány s turisty. Vyrůstá zde spousta domů pro turisty, hřiště, bazén, sauna, ale všechno je to v takovém "Ruském" stylu. Čekáme zde ještě aspoň další půl hodinu než Vahan přijede. Pak najednou Saša prohlásí, že se už asi Havan blíží a ukazuje na svalnatého mladíka s batůžkem. Již po přivítání je jasné, že až tak úplně nezapomněl. Nicméně Saša mu vysvětluje, že přivedla turistickou skupinu a zda-li by nás neprovedl kaňonem. Vyrážíme na cestu a Vahan se stále snaží od Saši vyzjistit proč nepřijela dřív, proč mu nedala vědět, proč mu nepíše a zda-li se jedná pouze o turistickou skupinu, nebo zda-li jsou zde také nějací její přátelé. Saša zdařile zapírá a vždy se snaží rozhovor o její osobě odklonit na nějakou obecnější rovinu, třeba o zájezdu. Vahan hrozně spěchá a Saša z nepochopitelného důvodu také. Jelikož je nechci nechat o samotě, spěchám za nimi také. Čas od času postup zbrzdím poznámkou, že klienti nestíhají a je třeba na ně počkat.

f0074.jpg f0075.jpg

Dojdeme k jeskyni Anapat, kde si prohlížíme starobylé kresby a sochy vytesané do kamene a zde je poprvé vidět, že je Vahan nějaký hodně smutný, je to velký rozdíl proti radostnému přivítání. Pokračujeme dále do kaňonu, kde u řeky má malý tábor. Následuje káva a čaj u jeho z kůlů ztlučeného baru a potom vyrážíme k jeskyni Lastovir. Zde se jedná o krátké lezení do jeskyně a z tohoto důvodu Vahan ukázkově prakticky Zdeňce vysvětluje principy prusíkování a slaňování. Lezecké vybavení a Vahanovi jisticí techniky jistě už něco pamatují. Vahan je taková svalnatá gorila a má s sebou podobně svalnatého kamaráda a pak ještě jednoho útlého, ale ten má zase u sebe nějakou malorážku a tak se jako jeho sok v lásce v kaňonu necítím moc bezpečně. Lezení do jeskyně naštěstí vyhnu, je to třeba jen moje bujná fantazie, ale nejsem si jist, zda bych třeba neskončil někde pod skálou. Nakonec možnosti vylézt do jeskyně využijí čtyři klienti, ale stejně celá procedura trvá nejméně dvě hodiny a pod skálou je docela kosa.

Po návratu tábora, pak obědváme a jdeme se podívat na nedaleký vodopád. Saša má pocit, že se Vahan baví s ostatními, takže si může dovolit odejít a klidně se vykoupat v řece. Ale jakmile je Saša uprostřed koupání, objeví se Vahan a další olej do ohně je přilit. Po návratu do tábora si chce Vahan se Sašou promluvit o samotě. Řeší se znovu otázka sňatku a přijde řeč na to, že Saša už potkala jiného muže. Z toho je Vahan moc smutný, protože tady na ní v kaňonu celý rok čekal a ona ho teď nechce. Nakonec Vahan vymyslí, že by odjel do Čech a procoval tu a žil zde alespoň jako její bratr a čekal až ten její třeba umřel a mohl si jí pak vzít. Aby mohl Armén přijet do Čech potřebuje pozvání a o to taky Sašu žádal. A Saša zprvu vypadala, jako že nevidí problém, proč by mu nevyšla vstříc, když kvůli ní celý rok čekal v kaňonu. Ale nejnovější situace vypadá tak, že už i jí to pozvání připadá jako né příliš dobrý nápad.

f0076.jpg f0078.jpg

Odcházíme z kaňonu a zasvěcujeme do problematiky Vahana také Čendu. Ten se po vysvětlení situace tak trochu bojí jít vedle Saši, neboť je hned po mě ve "střílecím věku". Taky naprosto nechápe, když taková situace nastala, tak proč nás tam Saša vůbec vede. K tomu Saša dodává, že ten kaňon a hlavně ty jeskyně jsou přeci tak pěkné. U báze se Saša před loučí maršutkou s Vahanem, ale ten prohlásí, že jede s námi. Pak přiskočí i jeho dvě gorilky. Nálada v maršutce není daleko od bodu mrazu, někdo přemýšlí o únosu, někdo o střílení a Iva by měla ráda na památku fotku plné maršutky s "ozbrojeným doprovodem". Musel jsem jí zklamat, náladu jsem na focení skutečně neměl. Ještě když Vahan v Idževanu vystoupil, prohlásil, že se ještě dneska staví na tu hostinu. Máme hodinu času a tak bloumáme po městě. Dáme si pivo, to mi trochu pomůže odlehčit Vahanovskou atmosféru. Snažím se přesvědčit Sašu, aby Vahana poslala domů, až se na hostině objeví. V průběhu bloumání městem na něj několikrát ještě narazíme, vždy odbočíme na opačnou stranu a již se na hostině neukáže.

Hostina byla vcelku povedená, spousta různých jídel, jen maso se krom plněných paprik v podstatě neobjevilo. Pro zpestření nám ještě kavárník večer pustil na náměstí fontánu a v noci jsme přespali u něj na zahrádce kavárny. Trochu nás zklamalo, že v podstatě z nás nakonec vylákal asi o 9000 víc než původně chtěl, ale aspoň třeba u něj v budoucnu nebude takový turistický frmol. Dojednaná maršutka nás ráno vyzvedla u kavárny a odvezla do Jerevanu. Zde jsme měli volný zbytek dne na prohlídku města a nákup suvenýrů. V jedenáct hodin pro nás měl přijet domluvený řidič co nás vezl na Aragac, nepřijel a tak jsme využili služeb jiného.

Na letišti se na nás ještě dívali zle při pasové kontrole, ale nakonec nás všechny pustili do letadla a tak zdárně skončil náš zájezd do Arménie.






Vysoké Taury 2007 Hlavní stránka Nízké Tatry 2007

Vytvořeno 27.09.2007 12:31
Copyright © 2007 by Jiří Humpolíček
Linux is like a wigwam. No windows(TM), no gates, apache inside. :-)