Celé to začalo 9. srpna 2002 odpoledne na parkovišti před Hlavním nádražím kde jsem čekal na příjezd autobusu s Nertovickými turisty. Abych si toto čekání trochu zkrátil zašel jsem si ješte do Kiwi koupit mapu Berniny. Chvíli po mém návratu jsem uviděl Ondru jak si to ke mě šine. Okamžitě mi vysvětlil, že potřebuje někoho do stanu a jelikož jsem letos nebyl s nikým dohodnutý přijal jsem jeho nabídku. Chvíli po šesté jsme vyrazili směrem Včelná (restaurace U Kaštanu), kde jsme se řádně posilnili na výkony v následujícím týdnu.

Určitě se vám bude hodit mapa. Mapa Berniny.

Autobus s námi opustil naši vlast v Dolním Dvořišti a pak už jsme projížděli přes Linec, Innsbruck, Samedan až na Passo del Bernina. Do toho sedla jsme dorazili druhý odpoledne. Počasí bylo hodně pod psa (sice moc nepršelo, ale ani toho nebylo moc vidět skrze všudy přítomné mraky. Chvílemi bylo možné zahlédnout část bernínského ledovce, který mi v tomto nehostinném počasí téměř naháněl strach.

Na tento den byla plánována cesta přes passo Confinale (2628), kterou, jak říkal Vláďa Zíta vybral speciálně jako výhledovou, což nebylo pro tento den. Proto jsme přespali v sedle u autobusu. Druhý den bylo počasí snad úplně stejné jako předešlého dne, ale byly zde zvěsti, že se má během následujících dní podstatně zlepšit. Bylo rozhodnuto přejet do Itálie do Chiesa in Valmalenco odkud již skutečně vyrazíme do hor po vlastních nohách.

Při cestě byla ještě vyhlášena zástavka v Sondriu, kde byla možnost si prohlédnout podle některých velmi zajímavé náměstí jakéhosi Garibaldiho. Abych pravdu řekl, tato nedělní zastávka ve městě kde není ani noha a navíc ani to počasí za nic nestálo, mě dvakrát nenadchla. Udělal jsem zde fotografii místní věže, ale taky za moc nestojí :-).

Po této kulturní vložce jsme si razili cestu přes Chiesa in Valmalenco prudkými zákrutami do vesničky Franscia (1598), odkud jsme již v pozdním odpoledni za stálého mrholení vyrazili směrem Rif. Campomoro (1950), v jejímž okolí byl plánován nocleh. Po vyřešení prvních orientačních problémů nám cesta(silnice) ubíhala zatím ješte z části jehličnatým lesem, až jsme narazili na převislou skálu nedaleko od silnice. Spát pod převisem v suchu se sice nedalo, ale v okolí byl dostatek místa akorát pro naše tři stany. Při pohledu na oblohu se zdálo, jakoby se ty těžké mraky pomalu trhaly, to ale nikdo z nás netušil co pro nás přichystal zítřek.


Pondělí 12.srpna 2002

Druhého dne ráno, nás přivítala nádherně čistá obloha, jen kdesi v dáli zapomenuté zbytky mraků připomínaly, jaké bylo včera počasí. Po vydatné snídani (v mém případě ovesné vločky s všemožným "sajrajtem") se naše šesti členná skupina rozdělila na dvě části, neboť včera večer jsme si vybrali takové místo na spaní, že tam slunce začne svítit tak lehce před polednem a jedna skupina byla názoru, že si na slunce hezky počká, kdežto já s Ondrou jsme zvolili variantu tomu trochu pomoci a jít sluníčku naproti.

Za několika zatáčkami a tunely se nám odkryl jeden z prvních pohledů na "opravdové" hory. Po tom včerejším usmrkaném počasí to byla opravdu příjemná změna. Zanedlouho na to jsme stáli u Lago Campomoro (1950) a zde nás též překvapil vzhled monstrózní hory Monte Disgrazia (3678), která se tyčila přímo za námi. Na Ondrovi bylo vidět, že dnes toto místo patří opravdovým fotografickým šílencům, neboť když jsem měl vyfocených asi pět snímků, tak Ondra už pomalu končil první film a to si myslím, že jsem též fotil více než je můj obvyklý standard, ale na druhou stranu, Ondra měl s sebou devět filmů na devět dní a jelikož předchozí dva dny pršelo byl silně ve skluzu :-).

S naší druhou polovičkou jsme byli dohodnuti setkat se na Rif. R. Bignami (2401) a jelikož jsme měli jistý časový náskok, zvolili jsme delší trasu, která nejde přímo na chatu, ale obchází přitom jezero Lago di Alpe Gera. Asi po půl hodině chůze nás cesta zavedla do vesničky Gembré (2224), nejprve se mi tam moc nechtělo, ale když jsem ji uviděl, bylo mi jasné, že se nejedná o žádné svými přepychovými hotely vyhlášené turistické centrum vyhledávané turisty "masňáky", ale naopak mě potěšil pohled na několik desítek kamenných domečků. Spousta těchto chatrčí byla pobořená a opuštěná, ale byly tu i obydlené z jejichž komínů se zvedal bílý kouř. Některé též zřejmě sloužily pro ustájení dobytka, neboť uprostřed vesničky se pásli krávy a koně. Stejně mám ale podezření, že Italové budují tyto vesničky pro agroturisty. Vyděl jsem totiž nějaký leták a ten lákal oběti do podobných míst a sliboval nevšední zážitky při kydání hnoje a spaní na seně pod děravou střechou :-).

Nyní jsme procházeli kolem obrovských vodopádů, které vytékaly z tajícího sněhu ledovce Vedratta di Fellaria. Pak už jenom pár set výškových metrů a mohli jsme si pochutnávat na obědě u Rif. R. Bignami. Asi tři čtvrtě hodiny po nás dorazil náš zbytek a vůbec tu bylo spousta lidí z naší výpravy. Po obědě jsme plánovali vyrazit na Rif. Marinelli Bombardieri po cestě A.V. della Valmalenco, která vede z části přes ledovec, ale nakonec jsme se dohodli na cestě přes Rif. Carate Brianza, která bude jistě bezpečnější a navíc tím zabijeme více času, kterého máme skoro dost na to co je plánováno.

Nejprve bylo nutno vystoupat do sedla, abychom v zápětí mohli sejít dolů k chatě Rif. Carate Brianza, výstup i sestup byl v celku pohodovou procházkou s občasnou ztrátou cesty a následujícím "prasením" se sutí. U chaty jsme hledali místo kde bychom postavili naše stany, ale situace vypadala tak, že pokud bysme chtěli stan postavit na rovině, museli bychom ho postavit téměř přímo před chatu. Naštěstí jsme nalezli pěkné místo v trávě za sedlem nedaleko jezírka. Někdo se šel koupat, ale já to nechal až na ráno.




Úterý 13.srpna 2002

Ráno jsem vstával mezi prvními, asi největší zásluhu o to měl můj spacák, který se příliš nehodí do zimy a toho ráno bylo všechno jenom ne teplo. Na kalužích slabounká vrstvička ledu, v záhybech stanu jinovatka. Musel jsem se jít projít abych trochu rozmrzl a při tom jsem vyfotil ranní Berninu a několik dalších fotek. Pak ke mně přišel Ondra a zeptal se mě zda-li si chci vyfotit něco hodně dobrýho. Šli jsme k jezírku a tam byl překrásný odraz protějších hor na jeho hladině.

Čekali jsme až na naše tábořiště začne svítit slunce a mezi tím jsem se vyhecoval a odzkoušel vodu v jezírku. No na dlouho to nebylo :-). Po zbourání tábořiště jsme vyrazili směrem k Rif. Marinelli Bombardieri (2813). Touto cestou šlo na můj vkus až moc turistů, ono se není co divit, když jsou po cestě k vidění takové nádherné výhledy na Berninu. Od chaty byl pěkný výhled na cestu kterou jsme původně plánovali jít a dost jsme litovali toho, že nemáme s sebou potřebné vybavení, on ani samotný výstup na Berninu od té chaty nevypadal v těchto podmínkách jako nemožný. Proto jsme se rozhodli s Pavlem Zurinkem podívat se kousek po cestě k Bernině jen tak na lehko. Došli jsme až ke sněhu a jelikož se nám šlo dobře, pokračovali jsme až do sedla P. so Marinelli or. (3120) a odtud už nebylo daleko k vrcholu Pta. Marinelli (3182) odkud byl špičkový výhled do okolí. Po sestupu proběhl rychlý oběd, protože všichni na nás už čekali a někteří se dokonce vydali na cestu.

Měli jsme v plánu jít k bývalé chatě Entova. Od chaty Marinelli Bombardieri se sestupovalo poměrně škaredým suťovitým terénem, ve kterém místy nebyla zřejmá cesta. Jelikož jsme nechtěli jít po ledovci a ani sestupovat příliš do údolí zvolili jsme střední cestu, která překonávala mírný hřebínek. Ještě než se cesty rozdělili vyvstal problém s překonáním pár metrového potůčku, u kterého nebyl most. Nakonec to většina lidí přebrodila, až na dvojici tvrdohlavců, kteří byli ochotni pro suchou nohu jít klidně až k pramenu potoka. Za potokem nás ovšem čekalo další překvapení v podobě chybějící cesty. Přesněji cesty tu byly dvě, jedna údolím a jedna přes ledovec, ale ta naše střední tu nebyla. Tady nás opustila údolní skupina a zbytek šel tam kde by ta cesta asi měla být. Za nedlouho se podařilo najít i značení a s radostí jsme mohli pokračovat značenou cestou. Po překonání hřebínku jsme se utábořili.

Fotografičtí fanatici trávili večer fotografováním noční oblohy, ostatní trávili večer buď spaním, nebo pozorováním Leonidů, neboť měla být jejich doba. Je fakt, že některé ty meteory byly fakt dobrý, ale asi po pěti mě to tak akorát stačilo. :-)


Středa 14.srpna 2002

Dnes jsme měli s Pavlem Matějkou v plánu zdolat bezejmenný (aspoň podle mapy) vrchol vysoký 3006 metrů, který se nachází nad Forca d'Entova (2831). Ostatní šli přes zmíněné sedlo. Cesta k vrcholu vedla zpočátku po prudkém travnatém svahu a dále pak po kamenech až na vrchol. Zde byl jakýsi sloup, jakoby od lanovky, který ze spodu vypadal jako praporek. Byl odtamtud další a přesto pěkný výhled na Berninu, taky byla vidět Rif. Entova a kopce za ní. Právě Entova byl náš cíl. Šli jsme po skalnatém hřebínku, po jedné straně ledovec Vedretta Scerscen Inferiore a na druhé straně údolí. U chaty jsme se setkali s Pavlem Zurinkem, něco jsme pojedli, vyfotili jsme se a zamířili jsme dolů.

Tam jsme všechny opustili a s Pavlem Zurinkem šli k chatě Rif. Longoni (2450), kde jsme se měli setkat s ostatními. Šli jsme napřed protože jsme měli ještě na "práci" jedno sedlo a to Pass dal Tremoggia (3014). Kousek před Rif. Longoni jsme si zkrátili cestu a řízli to svahem dolů, přímo směrem k sedlu. Tam jsme za kamenem zanechali baťohy a vyrazili nahoru jen se svačinou a doklady. Na lehko se šlo velice dobře a netrvalo dlouho stáli jsme v sedle. Odtud nebylo daleko na další bezejmenný vrchol (3062). Chvíli jsme se kochali, zkoumali mapu a najednou k nám přišel človíček, který byl víc nalehko než mi, to nás dost štvalo :-) a navíc to byl nějaký běžec. Při sestupu jsme se ještě zastavili u zamrzlého jezírka, kde chtěl Pavel udělat fotku jak v něm stojí. Já jsem měl podobné nutkání, ale nakonec jsem upřednostnil suché kalhoty.

Dole pod kopcem na nás nikdo proti našemu očekávání nečekal, tak jsme museli k Rif. Longoni. Kousek od chaty jsme náš zbytek zahlédli trochu níž na louce a tak jsme se ještě zašli podívat na chatu, Pavel si tam koupil kus chleba a orazili jsme si mapy.


Čtvrtek 15.srpna 2002

Dnešního dne se nám s Pavlem podařilo získat další duši do našeho "prodlouženého" týmu a byl to Kamil, kterého už nebavilo půl dne trávit balením stanu a druhou půlku jeho stavěním. Večer jsme se měli opět se zbytkem sejít v A. Monterosso inferior (1946). Náš plán byl dojít do stanoveného místa, nechat tam baťohy a udělat bez nich, okruh kolem Monte del Forno (3214).

Cesta do A. dell'Oro se pohybovala na hranici 2000 metrů, tudíž jsme procházeli z velké části zalesněným terénem, což byla po předchozích dnech celkem příjemná změna. Kousek před A. dell'Oro se Kamilovi přihodila nepříjemná věc. Když se chtěl podívat kolik je hodin, zjistil, že nemá hodinky. I když se vrátil na místo kde jsme odpočívali, nepodařilo se mu je nalézt. Po celou dobu cesty byla vidět narozdíl od Berniny Monte Disgrazia. O této hoře jsme říkali, že je podstatně hezčí horou než bernina, která vypadá menší než okolní vrcholy.

Kolem třetí hodiny jsme vyrazili do sedla Sella del Forno (2775). Cesta vedla podle mého názoru velice pěkným údolím, které končilo sutí a sněhem v sedle. Odtud jsme stoupali po cestě až k výškovému bodu (2944), u kterého jsme litovali, že nemáme více času, neboť od vrcholu Monte del Forno nás dělilo nějakých 250 metrů a navíc jsme cestou nahoru potkali dva lidi, kteří se odtud vraceli. Pokračovali jsme dále do sedla P.so del Muretto (2562), kde jsme si slibovali pěkný výhled do Švýcarska. Místo toho foukal silný vítr a výhled byl jaksi zamlžen - prostě nic moc. V tuto chvíli nám bylo jasné, že máme trochu časový skluz, neboť bylo sedm hodin a čekala nás ješte aspoň hodina cesty. Ve čtvrt na devět jsme se setkali na smluveném místě se zbytkem skupiny.

Italové toho večera měli veliký svátek, chystali se pálit oheň (něco jako naše čarodějnice) a když to všechno vypuklo donesli nám dokonce na poveselení dvě láhve vína. Byla to taková pěkná tečka za uplynulým dnem.


Pátek 16.srpna 2002

Tento den jsme s Pavlem Zurinkem opustili naši skupinu, s tím, že se sejdeme až u autobusu. Po snídani nás znovu příjemně překvapili naši italští hostitelé, kteří nám donesli konvici kávy a k tomu malinké šálky, dokonce i cukr měli :-). Jakože já kafe nikdy nepiju a vlastně jsem ho měl v životě jen jednou někdy před deseti lety, jsem se rozhodl, že ochutnám. Zřejmě bylo výborné, nechtěl bych jim to nijak urazit, ale dalších minimálně deset let ho pít nemusím :-).

Pak jsme tedy vyrazili na cestu. Simonu jsme si vzali jako domorodého průvodce, který nás má vyvést z nepřehledné spleti cest, která se zde vyskytovala. Naše cesta směřovala do sedla Pso. Ventina (2675). K tomu bych chtěl dodat, že jsme se s Pavlem velice bavili tím, že vlastně nezdoláváme vrcholy, ale pouze sedla. Myslím, že jsme za celou dobou zdolali alespoň deset "významných" sedel. šli jsme kolem Rif. Capanna Ventina (1975), u které ještě doutnající ohniště prozrazovalo, přítomnost včerejší slavnosti. Taky co do návštěvnosti patřila tato oblast k těm oblíbenějším. Několik set metrů pod sedlem jsme poobědvali a pak nechutnou sutí do sedla.

Stejnou sutí jsme sestupovali k jezírkům Laghetti di Sassersa (2368). Jelikož jsme nebyli příliš vysoko a voda nás lákala svou teplotou (kry na ní nebyly) nemohli jsme odolat a podlehli jsme. Teplá sice byla, ale na delší koupání to stejně nebylo. Po koupeli cesta pokračovala stále stejně ošklivě než jsme došli k rozcestí dvou variant. V mapě je bohužel jen jedna a tak jsme zkusili tu druhou a asi to bylo dobře. Byl z ní pěkný výhled na Chiesa in Valmalenco (960) a zavedla nás až do Alpe Giumellino (1756), pokračovali jsme ještě dál a někde v půli cesty do A. Mastabia (2077) jsme objevili pěkný opuštěný domek, tak jsme ho zabydlili.


Sobota 17.srpna 2002

Dnešní den byl od těch předchozích odlišný v tom, že už nebylo tak pěkné počasí. Mraky se postupně zvětšovaly a odpoledne dokonce začalo pršet. Šli jsme přes A. Mastabia (2077) prakticky po vrstevnici až k chatě Rif. C. Bosio (2086). Pak jsme postupovali do kopce až k jezerům Lago della Cassandra (2464) a odtud opravdu nechutnou sutí až do sedla Pso. Cassandra (3097). Co nás trochu rozladilo byl fakt, že se nad námi usadil jeden velký mrak a bránil sluníčku aby nás zahřívalo, byla tudíž kosa jako v Rusku a proto jsme už dál nepokračovali na vrchol P.zo Cassandra (3226).

Sestup jsme provedli stejnou cestou jako výstup. Před chatou Bosio jsme chvíli odpočívali na trávě a začalo poprchávat, tak jsme vyrazili, abychom tomu mraku utekli. Místo toho za chvíli začalo opravdu hustě pršet, využili jsme tedy přístřeší jednoho kamenného domečku v A. Airale (2097). Po nějaké chvíli to přešlo a tak jsme pokračovali do našeho útulku za A. Mastabia. V domě též nikdo nebyl, stejně tak jako minulého večera.


Neděle 18.srpna 2002

Dnes už nás čekal jenom návrat do Chiesa in Valmalenco a odjezd autobusem domů. Sešli jsme do A. Lago (1614) a odtud jsme mohli jít buď po silnici, nebo po turistické cestě. Rozhodli jsme se pro turistickou cestu, netušili jsme ale, že v jejích místech prosekali pás lesa na nějaké trubky. Problém byl v tom, že když jsme šli v tom pásu byl až příliš prudký aby se po tom dalo jít. Oni ty trubky zřejmě sloužili jako zdroj vody pro nějakou vodní elektrárnu, nebo tak něco - proto ten sklon. Pavel byl ke konci z té cesty už docela rozladěn a třešinku na dortu tomu dala skutečnost, že jsme dole našli tu cestu, po které jsme měli jít.

Pak už jsme jen procházeli Chiesou a hledali něco k jídlu a hlavně autobus. Ten jsme našli snad jen náhodou a byli jsme u něj první. Vojta nám dal pivo, uvařili jsme si oběd a šli se vykoupat do nedaleké řeky, která byla opravdu výrazně teplejší než horská jezera. Pak jsme si chtěli dát pizzu, ale taliáni ji dělají až k večeru, takže jsme na ni museli počkat až do Sondria.

Po svačině v Sondriu jsme už jen uháněli autobusem a těšili se na dlabanec ve Včelný. Za hranicemi jsme se dozvěděli skutečný stav po povodních u nás, což mi trochu zkazilo radost z návratu.


Vytvořeno 26.09.2002 20:46