Po dvou předcházejících letech, kdy naše kroky směřovali do některé části rumunských Karpat, přišla změna a tentokrát nás zanesla trochu více na Balkán do azbukou protkaného Bulharska . Z vyprávění mnoha kamarádů se vytvářela představa docela pěkně strávených pár letních týdnů v relativně velké horské divočině a tak se zrodil plán navštívit pohoří Rila a Pirin .


Po jarní euforii, kdy to vypadalo téměř na soukromý autobus účastníků se skupina počátkem léta ustálila na solidních čtyřech lidech, jmenovitě Vojtovi, Honzovi, Janě a mě. Při rozhodování, který dopravní prostředek použijeme pro naší přepravu do Sofie , nakonec po květnovém zrušení vízové povinnosti v Srbsku zvítězila doprava autobusem přes zmiňované Srbsko , nebť vyšla nejlevněji (jak jinak :-)). V konkurzu byly dvě dopravní společnosti a to EuroTours a Vedita . EuroTours si nás získal cenou asi o 100 kč nižší než u Vedity a dále trochu příjemnějšími službami, jako například dostali jsme orientační plánek Sofie s vyznačeným nádražím :-).


Možná dobré u EuroTours poznamenat, že odjezd z Prahy je každý den v 10:00, příjezd do Sofie cca v 7:00 bulharského času (posun o hodinu oproti českému) a stejně tak zpáteční cestu zahájíte v Sofii v 10:00 jejich času a přijede do Brna (4:30 našeho - my tak dojeli) a do Prahy asi tak o dvě hodiny později. Narozdíl od toho společnost Vedita přijíždí i odjíždí ze Sofie večer, což se může právě u příjezdu zdát nevýhodné (prý se dá stihnout noční vlak do Kostence), ale zase na druhou stranu nemusíte trávit noc v Sofii (kdo vydrží dozví se, kde jsme přespali v Sofii my :-)).


Určitě se vám bude hodit mapa. Mapa Rily , Mapa Pirinu .


Neděle 27.července 2003

Vojta a Honza nastupují do autobusu již v Praze a podle slov paní od Eurotoursu nám mají držet místa. V Brně se dozvídáme, že pravděpodobně pojede jeden přímý autobus a jeden přes Brno. Trochu se obáváme, aby kluci nenasedli do přímého, ale dopadlo to dobře. Autobus měl sice asi tak hodinu zpoždění, ale jinak bylo vše v pořádku.


Autobus byl, řekl bych, velice pohodlný a klimatizovaný. Kouření není povoleno, jen řidiči tento zákaz nerespektují, což je trochu problém pro cestující v prvních řadách, což bylo bohužel naše místo. Cesta autobusu vedla přes Praha-Brno-Lanžhot:Kúty-Bratislava-Rusovce:Rajka-Rözske:Horgoš-Beograd-Gradina:Kalotina-Sofia.


Trochu mě překvapil přístup bulharské průvodkyně na hraničních přechodech, když vždy strčila do černé igelitky nějaký ten karton cigaret a láhev tvrdého alkoholu a zanesla tento dar celníkům. Zřejmě pak průjezd hranicí netrvá příliš dlouho. Též jsem slyšel, že na Balkáně je podobný přístup naprosto normální a vlastně pokud celník nic nedostane, je to pro něj impuls, aby začal prudit. V našem případě byl průjezd hladký, jen byly menší problémy s bulharskými spolucestujícími, jejichž dokumentům celníci vždy věnovali více důkladnosti.


Při pozorování nekonečné maďarské roviny porostlé z jedné strany kukuřicí a z druhé slunečnicemi, jsme krátili čas několika lekcemi bulharštiny a řádným doplňováním tukových zásob pro nadcházející sportovní výkony.



Pondělí 28.července 2003

Kolem sedmé hodiny místního času stanul autobus na nádraží v těsné blízkosti hlavního vlakového nádraží v Sofii. Po lehké snídani a výměně části eur za místní leva v kurzu 1,90 leva za euro (později jsme objevili i kurz 1,945), naše cesta směřovala vlakem do města Kostenec (Костенец), odkud byl plánován začátek rilského dobrodružství.


Vlak jel asi 1,5 hodiny a stál nás kolem 15 leva pro 4 osoby. Jinak nás mile překvapila kvalita (čistota) místních vlaků. V Kostenci nás čekala přeprava pod hory. Po chvíli bloumání v okolí nádraží nás zastavil, pravděpodobně místní dohazovač kšeftů taxikářům, a ptal se kam jedeme, po sdělení, že do Kostence pod Rilou, řekl nám, že to bude za 5 leva a po chvíli jsme pěchovali naše jídlem přecpané bágly do jednoho alespoň dvacet let starého žlutého bouráku. Taxikáři se nepodařilo zaklapnout kufr, mávl rukou a prohlásil, že je to tak dobrý a pak už jen nohu na plyn a zanedlouho nás vyložil na konci druhé stejnojmenné vesničky.


Zde jsme očividně pobavili, velikostí našich batohů, místního chlapíka s ruksakem na zádech. Naprosto nechápal, jak s takovým batohem jít do hor a hlavně asi proč to dělat. Též je zde možnost ochutnat a případně do PET lahve natočit něco jako léčivý pramen, o léčivosti hádám na základě zvýšené teploty, pachu po zkažených vejcích a naprosto ohavné chuti.


Počasí bylo dobré a tak jsme se vydali po zelené značce směrem k chatě Belmeken (Белмекен). Nejprve se šlo po štěrkem zpevněné cestě prakticky stále v blízkosti potoka a dále pak po pěšinkách až k samotné chatě. Při obědě nás potkal snad ochránce parku, ptal se kam jdeme a po sdělení, že na Belmeken, řekl nám, že chata je "kaput". Nijak nás informace nerozesmutněla neboť nebylo naším plánem spáti na chatě, ale též říkal, že jezero tam stále je, což nás naopak potěšilo.


Vojta cestou trochu zaostával a až po přechodu celé Rily jsme odhalili důvod. Plánovali jsme vzít jídlo jen na jeden týden, s tím, že se na druhý nakoupí přímo na místě, v rámci přepravy na Pirin, ale Vojta měl některých surovin tolik, že je dokonce konzumoval s naším přispěním ještě na zpáteční cestě v autobuse.


U chaty je krásné jezírko, přímo vybízející ke koupeli, nikdo z nás nedokázal odolat. Ohledně místní květeny je dobré poznamenat, pro člověka zvyklého na pouhé kamení v oblastech nad 1500 metrů, že na Rile končí les cca na hranici 2000 metrů a dále pokračují louky plné spousty kytiček a samozřejmě kvetoucí trávy - je to ráj pro alergiky. Vysoké trávy zmizí až od cca 2500 metrů, proto možná na nejvyšší hoře přesahující 2900 metrů nemáte podobný pocit jako třeba někde v Alpách.


Večer jsme strávili před chatou s vypůjčenými dekami (spát by se uvnitř dalo, ale není tam moc útulno).



Úterý 29.července 2003

Dnes nás čekal přesun pod Musalu (Мусала), nejvyšší to kopec v okolí. Jelikož jsme včera vystoupali relativně vysoko, vedla již dnes cesta po kulaťoučkých kopečcích, porostlých krátkou trávou. Za celý den, nám šel vstříc pouze jeden Čech, což pro nás bylo docela překvapení, alespoň podle vyprávění, tu mělo být spousta lidí z Čech a místních Bulharů. V příštích dnech jsme ovšem zjistili, že naše cesta nebyla takříkajíc na hlavním tahu, tudíž tak malá návštěvnost. Krajina zde připomíná Mongolsko, obrovské stepi kam oči dohlédnou, sem tam se pase stádo koní.


Přibývající oblačnost nám lehce po poledni ukázala, demonstrací malé bouřky, čeho je schopna. Večer jsme strávili v překrásném údolí Ropališki cirkus (Ропалишки Циркус), což bylo zároveň výhodné místo pro zítřejší zdolání Musaly, jež neleží na naší cestě a museli bychom se jinak vracet. Takto jsme plánovali cestu na Musalu jen tak nalehko bez batohů, Vojta se dokonce nabídl, že nám věci pohlídá a místo drápání se na kopec, raději si trochu zdřímne.



Středa 30.července 2003

Jelikož včera večer docela pršelo a mistrná kompozice hromů a blesků rozléhajících se v údolí nám zpříjemnila noc, nebylo jasné zda má ráno vůbec smysl na Musalu chodit. Počasí se ovšem docela umoudřilo, nebo spíše mraky přes noc klesly do údolí a nám na cestu svítilo slunce. Bohužel to nebyla žádná pomalá procházka, nýbrž spíše závod s mraky, kdo bude na vrcholu dříve. Nakonec jsme to o pár minut vyhráli, ale hromy představující zlost z prohry a všudy přítomná oblačnost, nám neumožnili dlouho se kochat pohledy do údolí.


Při sestupu lehký deštík prověřil schopnosti Janiny nové goretexové výbavy, nebo spíše její obratnost a rychlost v jejím oblékání, s níž jsme si z Jany ještě dlouho utahovali, neboť při krátké přeháňce Jana zmokla a když už byla konečně oblečená, již přestávalo pršet :-). Kolem jedenácté jsme už klepali Vojtovi na stan a po krátkém odpočinku a dlouho trvajícím obědě, vyšli jsme směrem k chatě Grăničar (Грънчар).


U chaty bylo docela nepěkné počasí, mraky se líně převalovaly přes sedlo a z dáli bylo slyšet burácení hromů. Po chvíli čekání a přemýšlení co s načatým odpolednem, jsme to riskli a vydali se na hřeben, kde nás kupodivu přivítalo docela schopné slunečné počasí, jen místy zakrývané přecházejícím mrakem. Občas se odkryl pohled do údolí na přehradu Beli Iskăr (Бели Искър), která dle přítomných cedulí, zřejmě slouží na jako zdroj pitné vody.


Jako tábořiště jsme zvolili rovné travnaté místo několik desítek metrů pod rozlehlým sedlem nedaleko místa Srednija Vrăh (Средния Връх - 2531), koupání v nedalekém jezírku bylo opravdu osvěživé.



Čtvrtek 31.července 2003

Dnešní den vedla naše cesta přes Rybná jezera (Рибни Езера), až do blízkosti místa Kobilino Braniště (Кобилино Бранище). Počasí relativně pod psa, ale nepršelo, jen bylo pod mrakem. Hned na úvod nás docela uvedla v úžas skupina cca 20 až 30 Francouzů bez batohů, za níž šel pod vedením jezdce na koni průvod pěti koní obtěžkaných batohy, jako v nějakém snímku z bájných Himalájí. Lidí na této trase chodí opravdu hodně, pokud to nejsou zrovna Francouzi, pravděpodobně to budou Bulhaři, nebo Češi.


Kolem poledne jsme udělali přestávku na oběd před klesáním na Rybná jezera (Рибни Езера). U jezer stojí chata a kolem několik dalších, přímo nechutně zelenou barvou ohozených domů, jež slouží jako ubytovny pro turisty. Ceny takových to ubytování se pohybují v rozmezí 4 - 11 leva za osobu a den, záleží na chatě. Nás tento způsob nocování nijak nelákal, už pro pocit na zádech z vlastního zbytečně neseného stanu.


Při cestě na Kobilino Braniště je nutno překonat cca 400 metrů vysoký hřeben, což nám na večer dělalo trochu problémy, zvláště za Janiny optimistické navigace typu: "Teď už to bude jenom skopce." Stany jsme postavili asi půl hodiny cesty před Kobilino Braniště.



Pátek 1.srpna 2003

Kobilino Braniště (Кобилино Бранище) je několik pasteveckých domků, mezi nimiž je jeden určený pro turisty, je bez správce. Cesta nás dnes vedla někam směrem k chatě Maljovica (Мальовица). Po vystoupání do svahu se člověk objeví v horách, které jsou podstatně více skalnaté než doposud a hodně připomínají Vysoké Tatry. Prošli jsme kolem bivaku u Strašnoto jezero (Страшното Езеро), kde je podle nápisů možno nouzově přespat a začali nechutně klesat do údolí, což Jana predikovala slovy: "To budou asi jenom dvě vrstevnice."


Když se nám podařilo klesnout skoro kilometr (možná trochu přeháním :-)), objevila se před námi chata Mljovica a za ní se do výše tyčil samotný vrchol Maljovica (2729). Prostředí u chaty je podobné jako u Rybných jezer, kolem spousta malých chatiček a před chatou se povaluje několik desítek Bulharů. Nakonec jsme se přesvědčili k výstupu k jezeru Elenski ezero (Еленски Езеро) pod Maljovicí, kde jsme to pro dnešek zapíchli. Chvíli po stavění stanů, zrovna do naší rozdělané večeřičky, se spustil opravdu silný déšť, který utichl až někdy k ránu.



Sobota 2.srpna 2003

Ráno ještě trochu pršelo a my stoupali za skupinou Bulharů na vrchol. Kousek pod vrcholem se otevřel pohled do údolí a my spatřili Rilski Manastir, na samotném vrcholu byla prakticky "špičková" viditelnost, tj. tak akorát na špičku nosu. Plánem bylo navštívit sedmero jezer, ale jelikož bychom stěží nějaké zahlédli, jednohlasně jsme trasu zkrátili a před vrcholem Vazov vrăh (Вазов Връх) se vydali na cestu do údolí.


Po cestě do údolí jsme u studánky potkali stádečko koní, nemohl jsem tudíž odolat a nezkusit se na nějakém projet. Všechno šlo relativně hladce až na to, že jsem nebyl schopen volit směr pohybu koně, prostě se stádo sebralo a někam šlo a já se svým koněm mezi nimi. Říkal jsem si, škoda, že nemají společnou cestu. Pár set metrů pod pramenem sídlí bača a my chtěli v této oblasti přespat. Všude kolem stojí spousta suchých borovic a jelikož to bylo prakticky na hřebeni a všude kolem těžké mraky, neměli jsme vůbec chuť diskutovat nad tím, zda-li je to od kůrovce, nebo od blesku. Zapíchli jsme to na louce, kde byla jednoznačně největší koncentrace mravenišť široko daleko. Prakticky každý hrbol bylo nějaké větší či menší mraveniště.



Neděle 3.srpna 2003

Dnes už byl na plánu pouze krátký sestup do Rilského Monastýru. Zanedlouho se cesta ponořila do listnatého lesa a vedla nás příjemným klesáním k monastýru, ani jsme si příliš neuvědomili, že se jednalo téměř o 1000 výškových metrů.


Rilský Monastýr v neděli, je opravdu velice navštěvované poutní místo, svědčí o tom téměř plné parkoviště bezprostředně před vstupem do kláštera. Na druhou stranu se nedivím návštěvníkům, že sem váží cestu, neboť je opravdu na co se dívat. Jen nevím zda klášter slouží svému skutečnému účelu, pokud ano, pak trochu lituji všechny ty mnichy, kteří musejí snášet ten turistický nápor.


V okolí kláštera je ještě něco málo hotelů, pár hospůdek, pekárna, dvě malé prodejny a pošta, kde nemají známky, toť vše. K večeru samozřejmě neodmyslitelně patří večeře a dnes byla ovšem plánovaná ne jen tak obyčejná v ešusu, ale ochutnávka místních dobrot v hospůdce. Pár piv, kebabpče a šopský salát nás opravdu zasytil. Nocleh jsme uskutečnili několik minut směrem do hor za monastýrem na odlehlé trávou zarostlé cestě.



Pondělí 4.srpna 2003

Po několika čerstvých langoších k snídani, ještě zajdu do monastýru a prohlédnu si ho v době, kdy se po nádvoří pohybuje jen hrstka lidí a pak už jdeme čekat na autobus do Blagoevgradu. Řidič autobusu nám vysvětlí, že přímo žádný spoj nejede a bude pro nás nutné přestoupit v Rile. Autobusy do Rily jedou asi 4 za celý den, z Rily od Blagoevgradu je situace podstatně lepší, jede tam něco téměř co každou hodinu. Cena jízdenky je 1,8 leva do Rily a 2,2 leva do Blagoevgradu. Kvalita autobusů je podivná a stáří jistě hodně vysoké, například první když zapnul motor, nedalo se skoro uvnitř, kvůli smradu z motoru, vydržet. Jinak jsou celkem v pohodě, jen opravdu vypadají, že už mají nějaký ten pátek za sebou.


V Blagoevgradu nebyla cílem prohlídka města, jako spíše nalezení vhodné prodejny potravin a směnárny. Po návštěvě dvou prodejen, neexistovalo prakticky nic, co by nám scházelo, nebo co by nebylo možno sehnat, jen v prvním krámku měli jen jednu konzervu tuňáka a vůbec všechny věci měli spíše v menším množství.


Kolem poledne jsme nastoupili na autobus směrem na Razlog a někam dál a po cca hodině cesty vystoupili na místě Predel (Предел - ~1075), odkud již naše kroky směřovali, po nutném přeorganizování batohů, do podhůří hřebene Pirinu.


Byly tři hodiny a my plánovali přiblížit se chatě Javorov (Яворов - ~1750), bylo nám téměř jasné, že nemůžeme dojít až na samotnou chatu, ale rozhodně by nám přišlo vhod spát někde v blízkosti řeky. Výstup začal nejprve po silnici, kde klukům místní kameníci ochotně vyrobili pořádné bukové hole, když viděli ty jejich seschlé klacíky, jen jsem jim trochu nezáviděl hmotnost takové pomůcky. Cesta vedla nejprve listnatým lesem plným jedlí, ten se pak přeměnil v opravdu překrásný borový les, byla to opravdu změna oproti Rile, nic podobného tam nebylo k vidění. Již k večeru jsme se vyšplhali do sedla (~2250) a objevil se před námi pohled na vápencový masív v oblasti Vichrenu. Po sestupu k salaši, kde protékal potok, jsme postavili stany a začali vařit večeři.


Společnost nám zpříjemňovala smečka asi tak šesti hlídacích psů, kteří byli opravdu názoru, že stanujeme právě na jejich území. Spal jsem pod širákem, z každé strany vybavený jednou bukovou holí a nějakým tím kamením a pomalu přemýšlel zda stihnu vůbec stát, když se smečka přižene. Tyto úvahy nezůstali dlouho na akademické rovině, když najednou byl od potoka slyšet štěkot blížící se smečky psů, pár vteřin jsem zaváhal a když jsem se konečně zvednul ze spacáku, byl jsem již obklíčen třemi psi, kteří na mě štěkotem doráželi. Trochu křiku a ohánění se holí, zahnalo ty bestie o pár metrů zpět, ale trvalo ještě dlouhou chvíli, než se vrátili za hranici potoka.



Úterý 5.srpna 2003

Na dnešní den měl být podle plánu velice dlouhý neboť jsme chtěli kvůli výbornému počasí nejvyšší to zde vrchol Vichren a zakončit denní putování někde u chaty Vichren. Nejprve bylo nutno dojít k chatě Javorov (Яворов - ~1750), cesta nebyla moc veselá, neboť nás klesáním připravovala o včera vydobyté metry. Chata na nás neudělala o nic větší dojem, než chaty ostatní. Škaredej barák, kolem něj pár stanů a budlinek. Byl zde ukazatel se směrem Vichren a časovým údajem 6 hodin. Přišlo nám to jako docela potěšující zpráva.


Nastalo stoupání údolím do sedla Suhodolski Preval (Суходолски Превал - ~2550). Ze strachu z nedostatku vody, doplnili jsme zásoby hned několik kroků nad Javorovem, možná to bylo zbytečné, neboť poslední voda byla až pod sedlem v Suchdolsko ezero (Суходолске Езеро). V sedle se nám ukázal Vichren v plné parádě, jen nás trochu schladila informace na ukazateli, kde byl údaj Vichren 5h30m a mi to šli do sedla asi tak 1,5 hodiny. Situace se ovšem uklidnila u dalšího ukazatele, kdy jsme hodinu ušli i s přestávkami za necelou půl hodinu.


Tato oblast Pirinu je velmi podařená a jak jsem říkal, konečně se tu objevovali takové ty horské prvky. Dokonce i lano na cestičce, jež vedla přímo po ostrém hřebínku, výhledy na všechny strany, prostě paráda. Samotný výstup na Vichren ze sedla, byl už jen otázkou půl hodinky a pak již následovalo vytoužené kochání se výhledy.


Sestup k chatě Vichren byl trochu delší než bychom si všichni přáli, ale nakonec se to dalo zkousnout. Pár metrů za chatou kempovali nějací Bulhaři a my přemýšleli se k nim připojit. Nakonec nám jejich počínání připadlo opravdu drzé a šli jsme pár minut po cestě nad chatu.


Co se spaní ve volné přírodě na Pirinu týče, myslím si, že tu prakticky žádný problém není, ale slyšel jsem vyprávění, jak někoho probudili o půl jedenácté v noci a musel jít s nimi spát na chatu, ale jinak jsem nic podobného neslyšel.



Středa 6.srpna 2003

Na dnešní den byla naplánována v uvozovkách odpočinková trasa k chatě u Tevno jezero (Тевно Езеро). Ráz krajiny se změnil a včerejší vápencovou slávu už jen připomínal v dáli vrchol Vichrenu při zpětném pohledu. Též se krajina změnila v tom, že všude kolem nás bylo spousta překrásných jezer a tudíž nehrozil nedostatek vody.


O chatě u Tevno jezero jsme měli z mapy dojem, že je to jen nějaký bivak bez správce, ale jak se ukázalo, budova byla příliš moderní a velká aby sloužila tomuto účelu, šli jsme proto dál až k Mitrovu jezeru (Митрово Езеро), kde nebyla ani noha a "golfové" trávníky spasené od dobytka, přímo vybízeli k stanování. Navíc pohled na vodní hladinu jezera připomínal trochu francouzskou riviéru, nebo pobřeží v Irsku, koupel ovšem spíše připomínala Antarktidu.


Po večeři samozřejmě nesměl chybět desert. To byla novinka na našich cestách, neboť při plánování jídla na cestu, bylo všeobecné mínění přikloněno ke špatným vzpomínkám na strádání z minulých let a proto byl do programu zařazen ještě desert, což byla dnes krupicová kaše s čokoládou, ale jiné dny se vařil puding či k snídani želatina.



Čtvrtek 7.srpna 2003

Včerejší den byl vlastně poslední den ve vysokých horách, což nás trochu mrzelo, neboť nám zbyl ještě jeden až dva nevyplněné dny. Kdyby byl ještě jeden jeli bychom k moři, ale takhle bychom tak akorát dojeli a zase se vraceli zpět. Bylo tedy rozhodnuto jeden den naplnit tím, že dnešní cestu do Melnika, rozpůlíme.


Po cestě k chatě Pirin, jsme potkali stádečko koní a já zase nemohl odolat svým choutkám. Naskočil jsem na jednoho koníka, ale ten se rozhodně neměl, aby se mnou někam kráčel. Po chvíli pobízení udělal pár kroků, ale to bylo vše. Zkusil jsem tedy na první pohled akčnějšího hřebce stranou stáda. Nakonec jsem se k němu přiblížil díky léčce na květ bodláku, jež je zřejmě pro koně naprostou pochoutkou. V nestřežený okamžik na něj naskočil a těsně po usednutí, jsem pozoroval, jak kůň přeskakuje bodláčí a zadkem mě nadhazuje. Přistál jsem přímo mezi bodláky a tím moje dobrodružství s koni pro tentokrát skončily.


Pro zkrácení volné chvíle Honza vymyslel hru, "Odpalování špačků". Velice mě hra zaujala a po spoustě neúspěšných pokusů a samozřejmě díky vzrůstajícímu zaujetí pro hru jsme mi podařilo si nějak vymknout rameno či co, tak jsem toho pro dnešek nechal. Noc jsme strávili ve stanech u cesty.



Pátek 8.srpna 2003

Jelikož jsme spali na cestě, napadlo někoho, už si ani nevzpomínám koho :-), zatarasit cestu a udělat kolem našich stanů takovou malou "objížďku", která měla podle našich slov ošálit hloupé turisty, aby nás ráno neobtěžovali chozením kolem stanu. Sestra náš nápad hodnotila slovy, že občas nechápe, co to na ty chlapy leze, Vojta to vysvětlil tak, že s tím toho moc neudělá, že to má brát tak jakože třeba prší, prostě je to podobné a stejně nezměnitelné :-).


Bohužel turisti nebyli tak hloupý, jak jsme předpokládali a stejně ráno chodili kolem našich stanů. Dnes už nás čekal pouze sestup do Melnika se zastávkou v Roženském monastýru (Роженски Манастир). Cesta zde vede po nádherných, kdysi asi pasteveckých, loučkách a po chvíli již v dáli spatříte pískovcové útvary z okolí Melniku.


Je otázkou zda se jedná o skutečný pískovec. Po bližším prozkoumání bych to nazval spíše, kamením slepeným pískem, ale asi to docela drží, když to zatím déšť nedokázal rozemlet. O této oblasti jsme slyšeli jako o vyhlášené lokalitě svými víny a je to už vidět při průchodu vesničkou Rožen (Рожен), kde místní prodavači mají plno vína kolem svých stánků.


Po obědě přišel na řadu klášter za vesničkou. Na první pohled je budova nově omítnutá a i turistický ruch nebyl zdaleka takový, jako v Rilském Monastýru. Navíc při průchodu po dvoře se celým prostranstvím rozléhá zpěv mnichů, který jsme posléze naneštěstí identifikovali jako reprodukovaný, ale jinak docela klidné místo, rozhodně dobré místo odpočinku od všudypřítomného vedra.


Od kláštera vede cesta do Melnika překrásným údolím plným pískovcových útvarů. Nazvali jsme tuto oblast Mexikem. Prakticky celou dobu postupujete po vyschlé písečné řece, což vám vhání otázku, jak to tady asi vypadá po řádném dešti, naštěstí nám moc nepršelo. V Melniku jsme vyhlédli hospůdku a jali se ochutnávek místních vín. Nocovali jsme pod širákem v Mexiku, bylo teploučko, paráda.



Sobota 9.srpna 2003

Dnešní den byl trochu plonkový, takže jsme ho strávili, zjišťováním spoje do Sofie, posíláním pohledů, nakupováním a konzumací a vůbec podobnými aktivitami. Autobus do Sofie jede přímo od mostu v dolní části Melniku v 6:00 ráno. Pozor je to courák a cesta tak trvá 4 hodiny. Cena se pohybuje kolem 8 leva za osobu. Po rozlučkové večeři v Melniku jsme se odebrali do místního parku, kde jsme pod stromem strávili noc. Je to hned vedle místa odkud jede autobus, takže nemusíte nikam daleko chodit.



Neděle 10.srpna 2003

Po příjezdu do Sofie naproti vlakovému nádraží lehce před polednem, jsme uložili naše zavazadla do úschovny (cena 0,8 leva za batoh) a vyrazili na prohlídku města. Měli jsme plán, ale chyběl nám už průvodce, tudíž jsme nevěděli, co je kde zajímavého. Z plánku jsem objevil veliký park, který by koneckonců mohl sloužit i jako nocležiště a na něm několik oválných budov. Myslel jsem, že je to nějaká mešita nebo co, ale až po dlouhé době mě sestra vyvedla z omylu a řekla mi, že jsou to stadiony, takže místo mešit jsme navštívili stadióny.


Během odpoledne se strhlo hned několik solidních bouřek, vzhledem k panujícímu vedru se ani není čemu divit. Po prohlídce místních sportovišť, jsme konečně zamířili do centra. Moc toho k vidění nebylo, nebo to prostě nedokážu dostatečně ocenit. Plánovali jsme večer na nádraží, ale to nás upozornili dva Češi, že se nádraží zavírá. Měli jsme několik typů na park, ale všechno bylo docela daleko a tak nás nakonec potěšilo sdělení, že na konečné tramvaje č. 5 se nalézá přírodní rezervace Vitoša a že tam není problém hnedka zalehnout někde do lesa. Za tramvaj se platí u řidiče 0,5 leva a lehce před půlnocí jsme spali v lesíku. Pokud bude čas možná se tu objeví mapy a plán města s vytyčenou trasou.



Pondělí 11.srpna 2003

Ráno v 10:00 jsme nastoupili do autobusu a vyrazili na zpáteční cestu domů. Cestu nám zpříjemňovala konzumace rozličných pochutin nakoupených za poslední leva. Těšili jsme se také na průjezd Bělehradem, neboť při cestě do Sofie byla v Bělehradu už noc. Můžu říct, že jen tak při pohledu z autobusu se mi Bělehrad líbil podstatně víc než Sofie.



Úterý 12.srpna 2003

O půl páté ráno, nás autobus vysadil na nádraží v Brně, následovali ještě dvě hodiny strávené v couráku do Jihlavy a konečně jsme zase doma.


Dobre došli!!!



Vytvořeno 21.08.2003 13:25
Copyright © 2003 by Jiří Humpolíček