Po loňském neúspěšném pokusu o zdolání hory Dachstein s nepřítelem jsme o totéž pokusili trochu jinak a to s Ladžinem a dvěma jeho kamarády (Lopo a Lami). O tom jak se všechno seběhlo a co bylo hlavním motorem našeho "úspěchu" se dočtete v následujících řádcích.


Letošní plány nebyly z časových důvodů tak megalomanské jako v loni a tak jsem pouze vyrazili na tři dny do Rakouska za účelem pouhého zdolání hory Dachstein. Hlavním úkolem mělo být "ošahání si" opravdových hor s ledovcem a pokusit se zdolat vrchol podle všech pravidel a se vším vybavením a snažit se co možná minimalizovat nebezpečí usilující o naše holé životy. Hodně se toho povedlo, ale k ideálu bezpečnosti to mělo ještě daleko. Hlavním problémem bylo počasí. Snad nikdy doposud bych se tak nesmál hlášce ("Déšť, to je jen stav mysli."), tak jako po tomto výletu, kdy jsem prakticky na svém těle cítil úder blesku do vrcholu jen několik desítek metrů vzdáleného vrcholu.


Určitě se vám bude hodit mapa. Mapa středu Rakouska .


Pátek 18.června 2004

Úderem jedenácté máme vyrazit z Nádraží Holešovice směrem Hallstatt. Raní předpověď počasí na všech možných webových serverech hlásí všechno možné jen, že v oblasti Dachsteinu nebude tento víkend hezky. Na Yahoo hlásí 80% pravděpodobnost deště. Předpověď přímo pro Dachstein hlásí na pátek ještě docela pěkné počasí, na sobotu "PM showers", na noc 42 mm srážek, v neděli sníh. Můj ranní rozhovor s Ladžinem se přiklání spíše k zabalení celé akce a posunutí o týden, bohužel zbytek týmu v tuto dobu již zuřivě obíhá všemožné půjčovny v Praze a shání potřebné vybavení. Na nádraží pak po několika hodinovém úsilí nechtějí ani slyšet o zrušení akce. Vyjíždíme tedy.


Cesta Ladžinovým automobilem probíhá ve veselé náladě a pomalu si začínáme zvykat na všudypřítomný déšť. Po příjezdu do Hallstattu déšť přestává a my se radujeme z modré díry mezi mraky jíž procházejí sluneční paprsky.


V 18.18 vyrážíme a plán na zbytek dne je nastoupat co nejvýše. Postupujeme po klasické cestě 601. Výšlap nám ubíhá velmi sympatickou rychlostí a tak i přes docela napěchované batohy materiálem sníme o noclehu v blízkosti chaty Wiesberg-Haus (1882). Nakonec kolem 21:30 stavíme stany u salaší asi 100 m pod chatou. Po vydatné večeři ulehneme do stanů a za občasných přeháněk usínáme a těšíme se na zítřejší výstup.



Sobota 19.června 2004

Budíček v 6:00 v našem stanu již nedočkavý Ladžin očekával. Proti našemu očekávání nás přivítal slunečný den prakticky bez jediného mráčku. Po snídaní a balení krámů se nám podařilo vyrazit 7:15. Cesta byla radostná, optimistické hlasy znovu a znovu zmiňovali příběh o zmýlených předpovědích, pesimisté spíše jen opakovali "PM showers". Docela nás překvapila sněhová nadílka jež prakticky tvořila souvislou pokrývku od zmiňovaného Wiesberg-Haus. V minulém roce touto dobou nebyla po sněhu ani památka a to dokonce ani na samotné Simony-hutte (2206) , která je skoro o 400 m výše položená.


Musím ale poznamenat, že mě cesta na Simony-hutte v tomto prostředí bavila podstatně více než loni a proto jsme si dovolili vložit i malé kufrování v kosodřevině, což nás všechny velmi pobavilo. Na chatu jsme s Ladžinem dorazili někdy po desáté a byl naprosto přepychový výhled na samotný vrchol Dachsteinu. Než dorazil Lopo a Lami a než jsme se naobědvali a přebalili, což spočívalo ve vyklopení půlky batohu na chatě, se přes vrchol přesunul mrak a postupně tato oblačnost začala zahalovat celou oblohu. Pesimisté navrhovali náhradní cestu, optimisté nás hnali na vrchol, optimisté zvítězili, prý kam jen to půjde.


Kolem poledne vyrážíme s mačkami, cepíny a lanem, zdolat ten podivný vrchol, co se skrývá v mraku. Prvních ~45 minut postupujeme chvíli po skále, chvíli sněhu k začátku opravdového ledovce, kde se navazujeme a dále už jen postupujeme po vyšlapané "silnici" směrem vzhůru. Trhliny zde buďto nejsou, nebo jsou dostatečně skryty v množství napadeného sněhu. Cesta po ledovci není tudíž nijak náročná, pomalu postupujeme místy ve středně prudkém svahu a občas odpíchneme cepínem.


Po nějaké době se dostaneme k malému Dachsteinu kde potkáváme lidi z Čech co zde včera potkali polárníka Pavlíčka a povídají nám zážitky s tímto, podle jejich slov, šoumenem, co zde vedl dva klienty, kráčel v kraťasech a na zádech měl batoh ušitý z nějakého 30 let starého obalu na batoh.


Závěrečné stoupání ke skále je podstatně prudší a abychom měli veselejší náladu, již jsme se nacházeli v mraku a viditelnost byla tak 15 metrů a jako na potvoru se všechny stopy někam ztratily. Po nějaké době nalézáme nástup na ferratu, zde potkáváme poslední dva Čechy, kteří nám říkají, že cesta je dobrá, čistá, bez sněhu. Po přezutí z maček, výměně jisticích prvků zjišťujeme, že prakticky celá cesta vede po kolena ve sněhu a tak trochu přemýšlím, jak to ti dva mysleli. Z mraku občas něco spadne, ale spíše výjimečně, kluci za mnou postupují o něco pomaleji a tak ně občas čekám.


Při posledním čekání se přede mnou z mlhy objevil vrcholový kříž a tak jsem se rozhodl počkat až na vrcholu. Na vrcholu bylo vidět "kulové". Při zápisu do vrcholové knihy jsem měl velice nepříjemný pocit, který mě nenechal setrvat na vrcholu, zvláště pak po té co jsem kolem sebe slyšel podivně syčení. Okamžitě jsem seběhl asi tak 15 metrů pod vrchol a pozoroval Lamiho jak se blíží. Začalo krupobití a já se ze zvědavosti zeptal Lamiho jak, že se pozná bouřka. V tomto okamžiku uhodil blesk pravděpodobně do vrcholu a já ho pouze cítil na zádech. Následoval pouze můj panický úprk pod ferratu. Naštěstí fixní lano nebylo kovové.


Pod ferratou jsme se zas navázali začali sestupovat dolů. Sestup byl podstatně rychlejší než výstup, po nějaké době jsme zase vystoupili z mraku a pohodově postupovali na Simony-hutte. Ve chvíli, kdy jsme už nečekali žádnou zákeřnost, z údolí vystoupil mrak a my zase viděli "kulový". V rámci této situace se mi podařilo svést celou skupinu z cesty a dá se říci, že po nějaké době jsme měli už docela naděláno, bivakovat se nám nechtělo, navíc věci zůstali na chatě. Pak se spustila další bouře a naštěstí se mraky trochu zvedly a my uviděli chatu.


Následovalo mohutné sušení a posilňování a taky diskutování o tom jak moc velkou kravinu, že jsme to dneska udělali. Nocleh stál 18 euro a 10 pro členu alpského spolku.



Neděle 20.června 2004

Přes celou noc vydatně pršelo a sněžilo, čímž se beze zbytku naplnila předpověď. Kolem 10 jsme za drobného sněžení opustili chatu začali sestupovat zpět do údolí k autu. Šlo to rychle, ale po čtyřech hodinách sestupu v dešti, nás to už nikoho moc nebavilo.


U auta jsme provedli rychlé svlečení, naskákali do něj, ještě se objevil můj návrh na koupání v jezeře, ten ovšem nikoho neoslovil a tak jsme valili zpět do Prahy. Kolem 21:00 jsem dorazil na kolej. Myslím, že to byl docela pěkný a hlavně poučný výlet. Horám zdar.



Vytvořeno 04.07.2004 21:43
Copyright © 2004 by Jiří Humpolíček