Korsika 2005 Hlavní stránka Nízké Tatry 2006



title.gif





f031.jpg

Letos jsem měl znovu příležitost navštívit kraj italských Dolomit. Už to bude aspoň sedm let co jsem tam byl naposledy ještě na dovolené s rodiči. A to byl asi ten okamžik, kdy jsem si tento kraj zamiloval. Trochu se tomu sám divím, neboť tenkrát jsem chtěl chodit po zajištěných cestách. Navíc lehké mi přišli pod mojí úroveň a tak jsem chtěl zkoušet červené (těžké) a vylézt na Marmoladu po černé (obzvláště těžké -- jak se píše v průvodci Zajištěné cesty - Dolomity sever a jih ) jsem tehdy považoval za vrchol slasti. Bohužel rodiče se mnou šli maximálně na modrou a myslím, že po třetí návštěvě tohoto kraje, když s námi jela moje sestra, jsme si vybojovali jednu červenou.

Na druhou stranu na tu červenou asi ještě dlouho nezapomenu. Tehdy se mi experimentálním způsobem vryli do paměti významy slov exponovaný a vzdušný. Na vrcholu Toblinger Knoten (2617) jsem se tehdy nebyl schopen postavit, přemýšlel jsem zda zavolat záchranku pro případ, že sestup bude stejně obtížný jako výstup a ve chvíli, kdy se nás nějaká Němka ptala zda se to dá jít směrem dolů, zakroutili jsme vyděšeně hlavou s výrazem člověka co musí odejít zvracet.

Ale což, dneska jsme už přece jenom starší a něco jsme už taky slezli, i když moc toho není a tak můžeme s klidem vyrazit do krajiny nádherných lesů a pastvin z nichž se zvedají monumentální skalní masívy a dá-li počasí a žaludek asi na nějakou tu skalku vylezem.

Výlet jsem plánoval primárně s Veronikou, která si tímto měla trochu osahat lezení po skalách a zároveň dosáhnout nějaké té nadmořské výšky. Dále se k nám přidal již klasik mých výletů, bývalý spolužák Standa, který prohlašoval, že za poslední dobu na sobě máknul, takže bude pochodovat i po tečkovaných cestách.

Dopravu jsme hledali formou inzerátu na lezci, jako že bychom se k někomu nastěhovali do auta. Vše vypadalo nadějně s Janou Šulcovou a jejím přítelem, až do chvíle než nám sdělili, že nás neberou. Zvolili jsme trochu méně pohodlnou, za to kapánek finančně náročnější, variantu cestovat autobusem se společností Tourbus. Zpáteční cesta Praha - Bolzano - Praha tak vyšla každého na 2484 kč.

Pro opravdové milovníky minimalizování cestovních nákladů bych rád doporučil stránku cesta do Dolomit. Dozvíte se, jak se dostat na místo prakticky v jakoukoliv denní hodinu za použití libovolně mnoho přestupů, ale především se naučíte používat prakticky všechny možné slevy jež ve státech po cestě i mimo používají. Jen bych vypíchnul odkaz na stránky integrovaného dopravního systému jižního Tyrolska, to se vám může hodit.

Určitě se vám bude hodit mapa. IGM_50 Brunico , IGM_50 La Marmolada , Tobacco - 006 val di fassa e dolomiti fassane .


Pátek 5.srpna 2005 22:15
Cesta do Bolzána


Cestu jsme zahájili cestou vlakem z Hostivaře na hlavák. Na Florenci už čekal Standa s obrovským batohem. Jak jsme posléze zjistili přehnal to trochu s množstvím jídla, naopak já s Veronikou jsme tento aspekt výpravy trochu podcenili (ani jedna tatranka). Autobus přijel celkem na čas, jen pro nás byla nová zkušenost telefonická rezervace jízdenky, kdy nic neplatíte a taky nemáte žádný doklad, naštěstí o nás věděli a snad by nás nevyšoupli, pokud by bylo málo místa.


Sobota 6.srpna 2005
Doprava do hor


f002.jpg

Někdy po deváté jsme dorazili na autobusák v Bolzánu. Nedaleko byl příjemný parčík plný Marokánců, akorát stvořený pro příjemné posnídání. Jelikož busy jezdí z Bolzána do Canazei buď ráno, nebo až odpoledne, byly zde návrhy jistých dobrodruhů jet stopem. Dokonce jsme se i vydali za město, ale v důsledku nevlastnictví mapy Bolzana a též rady moudrého kolemjdoucího, který nás poslal asi 3 km po silnici na křižovatku, se všechny dobrodružné plány shrábli ze stolu a vrátili jsme se čekat na odpolední autobus.

Konkrétně jsme tedy jeli do vesnice Campitello di Fassa, z níž vedla cesta ke skupině Langkofel, kterou budeme dobývat následující den. Šli jsme po cestě 529, nic zvláštního kromě toho, že vedla do kopce. Asi tak 3/4 hodiny před chatou Friedr.-August-Htt. se objevil sympatický plácek pro náš stan, skrytý veřejnosti od cesty.


Neděle 7.srpna 2005
Cesta Oskar-Schuster-Steig


f008.jpg

Na dnešek bylo hlášeno nejhorší počasí (rain). K tomu by stálo říci, že řídit se touto předpovědí pro Bolzano, nebo Cortinu d'Ampezzo nemá příliš význam, neboť jak uvidíte úplně hezky nebylo, ale rozhodně se nejednalo o žádný trvalý déšť a i v ostatních dnech se na tyto předpovědi nedalo spolehnout.

f012.jpg

Vyrazili jsme tudíž k chatě Friedr.-August-Htt., odtud vede zkratka na cestu 525, která stoupá podél lanovky na chatu Rifuge T. Demetz (2681). Odtud je možné kochat se pohledem na Marmoladu (3342), ale v našem případě se kolem nás stahovala mračna a funěl studený vítr, tak jsme klesali k chatě Rifuge Vicenza (2253). Zde jsme lehce poobědvali (lehce protože jsme toho víc neměli). Jelikož Veronika už od rána reptala, že se jí moc chodit nechce, tak jsme se z ní na chatě rozloučili s tím, že obejde masív z levé strany a my půjdeme přes ferratu Oskar-Schuster-Steig, která začíná u chaty a vede na vrchol Plattkofel (2954). Než se ovšem dostanete k lanům, které tam vlastně nejsou, musíte nejprve vyšlápnout cca 400 výškových metrů, tam pak najdete první úsek fixního lana.

f016.jpg

Zde se ukázalo jako problémové počasí. Horu pohltil mrak a klesal stále níž, takže už nebylo ani moc vidět a co kdyby přišla bouřka (vzpomínal jsem na Dachstein). Po chvíli se k mlze přidalo sněžení a to sem již říkal Standovi, že bychom se mohli vrátit. Po konzultaci s ostatními na cestě jsme se rozhodli po sestup. Asi o sto metrů níž již mlha nebyla tak hustá a tak jsme chvíli přemýšleli abychom posléze došli až k chatě kde jsme se znovu rozhodli vyškrabat se nahoru a pokusit se o výstup po druhé.

Jako hezký vtip mi přišel první 5-ti metrový úsek lana, jež nevedl v nijak odlišném terénu jako další půlka cesty, jenže tam už lano nebylo. Kdesi jsem četl, že cesta není moc jištěná a vede terénem obtížnosti I - II UIIA. Přišlo mi to jako pěkné lezení. Z počátku je to takový pěkný komín. Ve chvíli kdy se k nejištěnému lezení přidaly bezprostřední pohledy do bezedných strží, měl jsem gatích uděláno. Zhruba od druhé poloviny cesty se již lana vyskytovala více než sporadicky. Jelikož nás zase pohltil mrak, neměl jsem z cesty zrovna dobrý pocit. Závěr byl jak jinak nejištěn, ale nebylo snad ani moc potřeba. Nepříliš exponovaným terénem se dalo po suti vyškrábat do sedýlka asi 15 metrů pod vrcholem. Z vrcholu byla k vidění úžasná panorámata.

Sestup dolů vedl po turistické cestě k chatě Plattkofel htt. (2297), dále pak k našemu stanu. Po cestě bylo k vidění několik svišťů.


Pondělí 8.srpna 2005
Přesun ke skupině Sella a výstup na vrcholy Grosse Tschierspitze a Tschierspitze V


f019.jpg

Ráno jsme sbalili stan a vyrazili s batohama do sedla Grödner Joch, abychom posléze zdolali dvě ferraty ve skupině Puez. Šli jsme přes námi známou chatu Friedr.-August-Htt., kde se pasou docela legrační krávy, či co to je. Dále pak pěkným údolím po cestě 657 a dále pak po cestě, kterou nemám v mapě a vede hostinci Gerard a pak mi přijde, že jde podobně jako cesta 654. Zde je docela pěkná loučka na stany, my však potřebovali dál, alespoň do sedla.

f022.jpg

V sedle je kromě brutálního množství turistů, také pěkná kaplička. Batohy jsme nechali stranou od cesty pod velikou borovicí a vyrazili k horní stanici lanovky od níž vede cesta na naše ferraty. Nejprve jsme vyrazili na modrou na vrchol Grosse Tschierspitze (2592). Cesta byla pohodová s pěknými výhledy, jen bylo třeba nastoupat zase nějaké metry sutí k začátku cesty. Veronika to na začátku vzdala a že tu na nás počká. Když jsme se vraceli, šla už Veronika nahoru a tak sem šel na vrchol dvakrát.

Druhá cesta na vrchol Tschierspitze V (2527), byla stejně krátká, ale jednalo se o červenou cestu a rozdíl byl skutečně znát. Cesta vedla často kolmo vzhůru po napnutých lanech. U vrcholového kříže se mohl člověk pěkně porozhlédnout po okolí. Sestup je možné řešit druhou cestou, která je výrazně lehčí a vede do sedla pod vrcholem a pak suťovým žlabem zpět k místu nástupu.

Nocleh jsme realizovali pár metrů pod naší borovicí na pěkné skryté rovince. Při západu slunce tu byl báječný výhled na severní stěnu skupiny Sella.



Úterý 9.srpna 2005
Krátký přesun a výstup na vrchol Piz Boe


f039.jpg f042.jpg

Ráno jsme se přesunuli na palouček s komfortní turistickou útulnou, tureckým záchodem a mnoho lavičkami. Je to na cestě od sedla nedaleko místa kde se cesta setkává s cestou 651. Zde jsme schovali batohy do lesa a vyrazili na okružní cestu na vrchol Piz Boe (3152). Nejprve se šlo po cestě 645, pěkným lesem připomínající tak trochu Šumavu. Dále pak kolem sjezdovek po cestě 638 až chatě Rifuge F. Kostner a. Vallon (2541). Odtud pak po cestě až do skalního kotle a odtud již začíná krátká a lehká zajištěná cesta Lichtenfelser Steig. Píší, že je lehká, ale místy docela kolmá a jako bonus je zde nutno překonat lanový žebřík.

Dále pak po skalách až k vrcholu Piz Boe (3152). Zde stojí chata, jakej si obrovskej billboard na plakáty a chodí sem od chaty Rifuge Boe nechutně moc lidí. Po cestě je ovšem geniální výhled na Marmoladu. Od chaty Boe po cestě 651 zpět do údolí.

Cesta 651 vede, řekl bych, až nechutným suťovým údolím, od chaty nejprve jištěná lanem. Závěr cesty prudce klesá kolem potoka. Po celém dni je z toho člověk docela unavený.


Středa 10.srpna 2005
zajištěná cesta Pisciadústeig a přesun do skupiny Kreuzkofel


f045.jpg

Dnes jsme se rozhodli pro zdolání zajištěné cesty Pisciadústeig vedoucí k chatě PisciadúseeHütte (2587). Rozhodli jsme se pro výstup i přes to, že jsme včerejšího dne viděli zástupy lidí vyset v těsné blízkosti za sebou. Možná nás stejně jako všechny ostatní lákal vzdušný lanový most, který již byl avizován na rozcestí.

Nastoupili jsme na cestu se Standou kolem půl osmé (Veronika se rozhodla vyjít na chatu po klasické cestě a počkat tam na nás), přesto již před námi lezlo minimálně 10 lidí. Počáteční, celkem strmý úsek vedl nejprve po žebřících, dále pak lehkým traverzem po kolících a kramlích. Část cesty byla mokrá a uklouzané kolíky se hodně smýkaly. Ale jelikož se jedná jen o několik desítek metrů dlouhý úsek, nebyl problém ho zvládnout.

f046.jpg

Dále se pak asi 10 minut pokračovalo pěšky, než začal druhý podstatně delší úsek. Obtížnost úseku bych hodnotil na lehčí červenou, možná taky pro to, že jsem lezl ve skupince 10 lidí, kteří se pohybovali vcelku pomalu a tak sem si mohl opravdu v klidu promýšlet každý krok. Je ale pravdou, že jsme stoupali celkem strmě vzhůru a po nějaké době se pod námi vytvořila úctyhodná díra. Po té co nás pustil asi 70. letý stařík, tempo se výrazně zrychlilo a po chvíli jsem lezl prakticky sám. Dolezl jsem až do místa kdy je možné ferratu opustit a k chatě dojít po normální cestě.

Odtud jsem pokračoval prakticky kolmo vzhůru, chvíli po žebříku, chvíli po kramlích a někdy jen na laně. Jednalo se o docela fyzicky náročný úsek, který ústil právě u zmiňovaného lanového mostu. Jak jsem se na něj po celou cestu těšil, tak pod předchozím úseku se jednalo o trapných 6 metrů po prkně.

U chaty na nás čekala Veronika, kterou pozval nějaký Rakušák na kafe a jablečný koláč. Trochu jsme též poobědvali, mezitím u chaty přistála helikoptéra s nějakým líným fotografem, který si šel fotit lidi na ferratu. Následně jsme sestoupili po klasické cestě 666 zpět do údolí.

Následoval přesun do vesnice Corvara, kde jsme po polední siestě (do 15:30) nakoupili v místním krámku nějaké potraviny na další dny (skoro nic tam nemají, ale nějaký chleba a tak jo). Standu po cestě bolelo koleno, takže moc radostně neposkakoval. Po nákupu jsme došli do vesnice La Villa a odsud po cestě 12 něco nad vesnici, kde jsme na skrytém plácku postavili stan.


Čtvrtek 11.srpna 2005
zajištěná cesta Heiligkreuzkofel


f048.jpg

Jelikož měl Standa bolavou nohu, rozhodl se s námi dnes nejít a tak jsem vyrazil s Veronikou na cestu Heiligkreuzkofel. Nejprve po cestě 12 a následně pak po cestě 15 po křížové cestě až ke kostelíku odkud vede již cesta 7 přes ferratu. Přístup a vlastně i samotná cesta vede hodně suťovým terénem, není příliš obtížná ani moc jištěná, ale v problémových místech se lano vyskytuje. Jelikož bylo od rána docela nestálé počasí, rozhodli jsme se nepokračovat na vrchol Heiligkreuzkofel (2907). Po obědě v sedle jsme ještě pokračovali nádhernou kamenitou náhorní planinou k jezeru Lago Parom (2313), před nímž jsme odbočili na cestu 12 a vrátili se zpět ke stanu. Večer trochu pršelo.


Pátek 12.srpna 2005
přesun do Karer Pass


Standovi se koleno nelepšilo a i Veronika začala mít s kolenem problémy, rozhodli jsme se pro přejezd do sedla Karer pass, kde jsme měli v plánu zdolat vrchol Rotwand (2806). Nejprve jsme museli z vesnice La Villa zpět do vesnice Corvara a dále pak busem do Canazei a pak již přímo do sedla Karer pass. Po příjezdu jsme hledali místo pro stan, které se nám podařilo najít asi 15 minut od sedla u lesa na louce.


Sobota 13.srpna 2005
okolí Karer Pass


f049.jpg

Jelikož zdravotní stav našich pacientů nebyl o nic lepší, změnili jsme plány o zdolání nějakého vrcholu na důchodcovské procházky po lese a kolem jezera Karer see, kde jsme plánovali opláchnouti naše týden nemytá těla. Naneštěstí se jedná o docela frekventovanou oblast a asi z toho důvodu je jezero obehnáno ohradou a navíc kolem stojí kolem 150 lidí, takže se očista nekonala. K večeru zase pršelo a tak jsme zalezli do stanu a chrápali.


Neděle 14.srpna 2005
zpět do Bolzána a návrat domů


f057.jpg

Ráno jsme si museli trochu přivstat na autobus do Bolzána, který jel chvíli po deváté. Autobus byl kromě nás úplně prázdný. Po hodině a půl kličkování šílenými serpentinami jsme vystoupili na autobusáku v Bolzánu. Trochu šokem pro nás byly zavřené všechny prodejny s potravinami. Nakonec jsme si ve stánku koupili každý půlku kuřete a bylo po ptákách. Při čekání na autobus v místním parku nás kontaktoval Honza Škvára, jež dělá kdesi pod Neapolí načerno zedníka, trochu si přivydělává prodejem drog a jinak hlavně hodně hulí a pije. Od něj jsme se dozvěděli vše možné ohledně hulení a taky práce v Itálii načerno, taky o velkém počtu Marokánců a tak.

V autobuse se našel ještě jeden týpek co hodně chlastat a pracoval načerno, takže se s Honzou pořádně ožrali, Michal tedy dělal podstatně větší bordel a "umřel" prakticky až po nějakých 20-ti pivech a flašce vodky, Honza v buse balil nějakou blondýnu, takže o něm nebylo prakticky vědět. No a někdy před půl pátou ráno jsme dorazili do Prahy.

Byl to pěknej výlet.



Korsika 2005 Hlavní stránka Nízké Tatry 2006

Vytvořeno 22.08.2005 14:56
Copyright © 2005 by Jiří Humpolíček

Valid HTML 4.01 Transitional