aneb

prázdniny s nepřítelem




Na úvod bych chtěl uvést motivaci a tudíž vlastně důvod, proč již tak dlouhou dobu prahnu po návštěvě těchto vpravdě monumentálních hor. Zhruba před pěti lety, mi bylo několikrát v rámci dovolené s rodiči umožněno navštívit oblast italských Dolomit a jejich krása ve mě zůstala až do dnešních dnů. Často jsem slýchal o podobnosti Dolomit a Julských Alp a tak ve mě vznikl asi první plamínek touhy a zvědavosti. Za podstatně větší "zážeh" považuji setkání s mojí kamarádkou před dvěma roky, která přišla s fotografiemi z jarní návštěvy Julských Alp. Snímky místy hodnotila jako "nepovedené", ale já na nich viděl to, co si má mysl sotva odvážila představit v těch nejdobrodružnějších snech odehrávajících se v horském prostředí. Všude byl ještě sníh, skály a krajina porostlá odvážnými stromečky přecházející postupně v kleč a travnaté stráně. A letos v létě se můj sen z nenadání vyplnil, ale nebylo to všechno tak jednoduché a idealistické, jak si to má mysl kdysi představovala.


Na konci června to skoro vypadalo, že první tři týdny v červenci "nuceně" strávím prací na diplomce, ale asi týden před koncem měsíce, za mnou přišel Standa a zeptal se, zda-li bych s ním a ještě Honzou a jeho slečnou Janou nevyjel na takový "multizážitkový" tří týdenní výlet. Dozvěděl jsem se o plánu strávit cca dva týdny v horách a nakonec zajet někam k chorvatskému moři a trochu si odpočinout. Trochu mě překvapila prakticky úplná absence plánu, jež bych já týden před odjezdem alespoň v hrubých rysech čekal. Prý za to může ten člověk, co měl jet místo mě a co se na nás, podle slov některých "vysral". Honzu, který dělal řidiče a též poskytnul své auto, jsem měl možnost poznat spíše po profesní stránce, než jako člověka, když mu bylo nabídnuto odejít z našeho skupinového projektu, pro jeho "nadměrnou" zainteresovanost a nadšenost v celé věci. Cítil jsem možnost vzniku problémů, ale ani ve snu mě nenapadlo, jakých rozměrů nakonec nabudou. To bych již moc předbíhal, nakonec jsem Standovu nabídku přijal a příběh mohl začít. Nejprve nás cesta zavedla k jezeru Hallstätt, odkud následoval plánovaný dvou denní výstup na téměř 3000 metrů vysoký Hoher Dachstein. Dále nás mělo čekat cca 8 dní v Julských Alpách a na závěr asi tak 4 dny v Chorvatsku u moře.


Určitě se vám bude hodit mapa. Mapa Julských Alp , Mapa středu Rakouska .


Středa 2.července 2003

Probouzím se na své postýlce na koleji ve značně "virtuálním" stavu (mám pocit, že svět kolem mě je virtuální realita - může za to těch pár včerejších piv ??? :-)) a taky mám pocit, že to bylo značně brzy, ale už si nepamatuju přesně v kolik :-). Našlapu zbylých několik drobností do batohu a jen věřím, že se mi včera večer nepodařilo přibalit třeba nějakou cihlu, nebo tak něco. Již téměř svěží přicházím k autu a teprve teď vidím do čeho se to vlastně máme 4 nasoukat i s veškerou bagáží. Jedná se o Opel Corsa a nakonec se to do něj skutečně našlapat dalo.


Vyrážíme na druhou stranu Prahy, kde na nás čeká Jana a pak již uháníme směrem České Budějovice, kde si Honza zařídí potřebné dokumenty, vymění si eura ve značně nevýhodném kurzu (z historických důvodů uvádím, že letos stálo euro cca 32 Kč a loni bylo skoro o 2 kačky levnější) a dále nakoupíme nějaké to jídlo, abychom v cizině příliš nestrádali. Večer trávíme u Honzy na chatě, pohostinná paní Pávková nám připravila výbornou večeři, po setmění ještě táborák, špekáčky a už nezbývá než se těšit až definitivně opustíme civilizaci a budeme usínat pod horskými velikány.



Čtvrtek 3.července 2003

Dle plánu máme dnes dorazit k Hallstättskému jezeru a najít nějaké vhodné místo pro auto a pro přespání. Jedeme přes Dolní Dvořiště směrem na Linz, na celnici požádáme o razítko do pasu, to kvůli cestovnímu připojištění na ISIC kartu. Lehce po obědě projíždíme již městečkem Hallstatt, ale místo vysněného slunečného počasí, nás již od samého rána provází obloha plná oblačnosti a u jezera nás dokonce provází slabý, ale zato vytrvalý déšť. Auto necháváme na posledním parkovišti na cestě 601 a po přebalení batohů vyrážíme ve společnosti dešťových kapek vzhůru na Dachstein.


Stoupáme po asfaltové silnici překrásným údolím s několika vodopády až dorazíme k mostu přes dravou říčku či velký potok. Je to místo, kde si můžeme odzkoušet zda máme závratě. Při pohledu několik desítek metrů do hlubin dravého proudu a při vědomí, jak nízké je na mostě zábradlí, nemám opravdu nejlepší pocit. Zde také silnici opouští naše cesta, ale mi pokračujeme dále ve snaze najít nějaké pěkné místo pro dnešní noc. Trochu se nám nepovedli počty v odbočkách a tak je nutno se trochu vrátit. Nakonec nalézáme na louce u cesty několik pasteveckých opuštěných domků, před jejichž dveřmi strávíme noc (je tam totiž stříška a tudíž budeme v suchu). Místo je nedaleko rozcestí cesty 601 a cesty 613, nelze to přehlédnout.


Po večeři máme se Standou ještě plno nevyužité energie a tak plánujeme krátkou procházku kolem pramenu místní říčky. Honza s Janou s námi nejdou a je to zřejmě první příznak budoucích událostí . Večer se udělalo docela hezky a dokonce chvíli zasvitlo slunce. Rozhodně doporučuju zajít se podívat k pramenu té říčky, byl to pro mě docela dobrý zážitek. Prakticky na několika metrech ve skále, zde vyvěrá dle mých měřítek docela slušná říčka.



Pátek 4.července 2003

Další den, co se počasí týče, předchozí moc nepředčil a tudíž musíme dát za vděk společnosti občasnému dešti. Stoupáme po cestě směrem k chatě Wiesberg house (1882), kde mě z veliké dálky štěkotem vítá místní alík. Po chvíli mám pocit, že štěkot již neznamená: "Stůj nebo tě zakousnu!!!", ale naopak: "Tak tady nestůj a pojď dál, prší a už mě to tady taky nebaví!!!" V chatě promluvím s chatařem o počasí a dozvím se o zlepšení v neděli, což je den našeho odjezdu z Rakouska. Uděláme si oběd z vlastních zásob, chataři to nevadí, jen pití máme prý někam schovat. Honza, Jana a Standa zkoušejí místní polévky (cena cca 100 Kč). U rozpálených kamen, rychle schnou naše promočená trička a již je čas jít dále k Simony Hütte (2206). Asi 100 výškových metrů pod chatou začíná dopravní lanovka na chatu, jsou tu dvě otevřené boudy se sněžnými skútry, kůžemi a podle velmi silného zápachu hádám i ještě s něčím navíc, ale tak dva až tři lidi by se tu v krizi vyspali. Honza a Jana se rozhodli provětrat peněženku a za nějakých cca 550 Kč přespat na Simony Hütte, my to považovali za přehnané a šli raději hledat místo pro stan (v oblasti pod lanovkou, jsou tak dvě pěkná místa pro stan). Při výstupu na chatu je částečně ve skále zhotovený bivak, bohužel do něj zatíká, ale jinak dobrej. V noci trochu pršelo, ale v normě.



Sobota 5.července 2003

Počasí stále pod psa, takže se moc nedivím, když můj návrh na lehké očíhnutí ledovce, nebo výstupu Hohes Kreuz (2837) po skále je Honzou jednohlasně smeten ze stolu a tudíž vyslovena rezignace nad Dachsteinem a vyhlášen návrat k autu. Též si myslím, že za počasí, kdy jsou jen občas vidět spodní úseky ledovcových jazyků a o pozici vrcholu se můžeme opravdu jen dohadovat, je opravdu nesmysl přemýšlet na výstup.


Sestup do údolí není zdaleka tak namáhavý jako výstup (kdo by to do něj řekl :-)) a tak už někdy kolem třetí hodiny odpolední stepujeme u auta a dáváme si řádně do nosu toustového chleba. Navrhl jsem, že nedaleko je klettersteig Seewand, jež je prý považován za jednu z nejobtížnějších zajištěných cest na světě (trochu honosné, když jsou zajištěné cesty prakticky jen v Itálii a Rakousku) a jelikož prakticky nikdo z nás neměl velkou zkušenost s takovými cestami, považoval jsem za dobrý nápad trochu ji omrknout :-). Kupodivu nápad byl přijat takřka z jásotem a tak nebránilo nic v přesunu se pod něj. Navíc hned přes cestu se nalézá krásné parkoviště a loučka, přímo vybízející k nocování, bohužel je to tam zakázané, ale 5 českých stanů mluvilo trochu proti zákazu. Též se dá přespat pod přístřeškem u záchodků, což byl případ mě a Standy.


Po zjištění, že klettersteig nezačíná přímo od jezera, ale až asi 400 metrů nad jezerem, vydrželo nadšení o průzkum jen u mě a Standy. Za 45 minut se dá "vyhulit" pod ferratu a pak již blbnout na skále. Bylo mokro a skoro večer a tak jsme jen odzkoušeli na pár desítkách metrů, jak se na takových cestách jistit a jak to vlastně vypadá. Po návratu zájemci odzkoušeli teplotu vody v jezeru, nebylo to však nějak strašné, ale na "cachtání" se pár desítek stupňů navíc rozhodně hodí :-).



Neděle 6.července 2003

Dnešní den měl ve znaku přesun do Julských Alp. Cesta vedla přes Villach, kousek Itálií a pak sedlem Predil vnikla do Slovinska. Auto jsme nechali na malém parkovacím plácku na odbočce vojenské silnice vedoucí k chatě pod Mangartem. Jak je už asi zřejmé, naším prvním cílem v Julských Alpách byl vrchol Mangart (2679), rozprostírající se na italsko-slovinské hranici.


Od auta jsme šli chvíli po silnici a dále pak suťovitým korytem mangartského potoka, zde je dobré doplnit zásoby vody, neboť po zkušenostech s vápencovými horami musím konstatovat, že voda se po několika metrech od pramenu ztratí mezi kameny a dále je jen vidět suché koryto, které zřejmě obsahuje vodu jen při jarním tání sněhu. Přespali jsme ve stanech v lese asi tak 10 minut chůze za chatou na mangartské planině. Předpověď počasí nelhala opravdu byla téměř bezmračná obloha a to nejen v oblasti Dachsteinu.



Pondělí 7.července 2003

Budíček ve formě pískajícího Standy mě probudil z tvrdého spánku v 6:00, po standardních úkonech jež čítají sklizení stanu a přípravu snídaně se naše 4 členné družstvo vydalo vstříc dobití vrcholu Mangart. Počasí nám hrálo do not a ze samého začátku byli slabší členové našeho týmu pobízeni stádem ovcí hnaných na každodenní pastvu. Opustili jsme na chvíli značku a pokračovali dále po silnici abychom mohli doplnit zásoby vody na cestu, která nás znovu měla dle odhadů zavést k vodě až další den k večeru.


Naše cesta byla plánovaná jako dvoudenní okruh, který vedl přes vrchol Mangartu, dále pak do sedla k bivaku Tarvisio (2150), kde je možno strávit noc a další den pak na vrchol Jalovce (2645) a přes chatu Zavetišče pod Špičkom (2084) údolím Koritnica zpět k autu. Tato cesta dle mého názoru nabízí maximum co lze v oblasti dosáhnout, bohužel fyzické síly našeho družstva nestačili na tento výlet a tak jsme si museli vystačit pouze s vrcholem Mangartu.


Napojili jsme se znovu na cestu a já závodil s rakouským cyklistou jedoucím do sedla na kole. Ve stoupání to byl docela vyrovnaný závod, ale na rovince mi upláchl. Na zbytek týmu jsem počkal na chatě Koča na Mangartském sedlu (1906), kde jsem si ošetřil odřenou patu od mých fungl nových kožených pohorek obmotáním chodidla a paty obinadlem, docela to fungovalo (rozhodně víc než náplasti, které se v okamžiku strhly). Po malé přestávce jsme vystoupali do sedla k nástupu na ferratu, šli jsme na vrchol slovinskou stranou. Jana byla fyzicky na dně, Honza se zachoval jako skutečný drsňák , nakonec ji teda na horu nenutil a mohla počkat pod kopcem.


Myslím, že ferrata byla trochu víc než jen jednoduchá, místy se objevovali docela slušné výhledy, ale na to, že to byla naše první zajištěná cesta, zvládli jsme ji docela v pohodě. Na vrcholu bylo spousta lidí a mezi nimi spousta Čechů, mnozí z nich vystoupili na vrchol italskou cestou, která je myslím, úplně bez obtíží. Dolů jsme sestoupili italskou stranou a všichni společně se vydali na zpáteční cestu do údolí.


Našli jsme docela pěknou loučku asi půl hodiny cesty od místa včerejšího spaní, nebyl tudíž důvod nepostavit stany. Večer spadlo pár kapek, jen tak na zastrašení.



Úterý 8.července 2003

Pokud bychom spali asi tak o půl hodiny déle, pravděpodobně by nás převálcovalo stádo ovcí, ale naštěstí se nám podařilo složit stany dříve než se kolem nás prohnali, jen jsme pozdravili baču, který se pohyboval naprosto mrštně jako většina podobných pasáků i přes jejich poměrně vysoký věk. Při volbě zpáteční cesty v suťové oblasti se Honza projevil jako dokonalý diplomat nebo spíše demagog a schytal to chudák Standa. Kolem oběda jsme dorazili k autu, něco málo pojedli a vyjeli do městečka Bovec na malé doplňování zásob. Moc jsme toho nekoupili neboť ceny potravin byly asi tak třikrát dražší než u nás.


Každý se těšil na zaslouženou koupel a praní smradlavých ponožek a tak nám k tomuto účelu posloužila řeka Soča pár kilometrů za městem. Dále jsme jeli k odbočce do údolí Zadnja Trenta a kolem chaty Koča pri Izviru Soče (885) až na poslední parkoviště, odkud to bylo nejblíže na vrchol Jalovec (2645). Času zbyla fůra a tak mohl nastat oblíbený bod a to hledání vody. Přestože se parkoviště nalézá přímo u koryta nejméně 100 metrů široké řeky, na povrchu neteče ani kapička. Pokud si někdo všimne mokré skály a jde tím směrem, má velkou naději, že po nějaké době narazí na pramen z nějž si vodu nabere, tímto způsobem jsme to v této oblasti dělali ještě mnohokrát. Na večer jsme postavili stan na rovném plácku těsně u řeky. Honza a Jana spali na parkovišti v autě.



Středa 9.července 2003

Budíček nás toto ráno probudil již v 5:00 a dle plánu se mělo v 6:00 vyrazit na Jalovec, jelikož cesta na vrchol a zpět je relativně dlouhá. Po probuzení automobilové polovičky nám bylo vyprávěno, jak včera večer přijeli ochránci Triglavského Národního Parku a začali lidem přespávajícím v autech vysvětlovat, že se nacházejí na území národního parku a že je tu kempování zakázané. Nakonec se to obešlo bez pokuty, vlastně jen vyfasovali několik reklamních letáků o tom jak se chovat v parku. Jen mě trochu zaráží fakt, že já se Standou spali o pár set metrů dál na louce u řeky a nikdo se nás nevšiml a přitom jsme maskovací sítě nechali z prostorových důvodů doma :-). Další den se opakovala prakticky stejná situace, jen s tím rozdílem, že chlapci přijeli tentokrát ráno a o jejich přítomnosti nás informoval jeden procházející český pár slovy: "Ochranáři už odjeli můžete vstávat". A taky se pán podělil o zkušenost, že prý na parkovištích je ochránců docela dost, ale v horách je prý nikdy viděl a já z následujícího týdne můžu potvrdit tuto zkušenost.


Vyrazit se nám podařilo asi pět minut po šesté a tady jsem si uvědomil kvůli jaké maličkosti se dokáže naštvat člověk, který není schopný přiznat vlastní pochybení a zasmát se vlastní blbosti . Stoupání hustým listnatým lesem nás vedlo chatě Zavetišče pod špičkom (2084), les vystřídaly stráně porostlé kosodřevinou a těsně pod chatou zmizela i ta nejvytrvalejší kleč a kolem nás zůstaly stráně plné spousty rozkvetlých lučních květů známých myslím i z našich luk. Taky bych chtěl upozornit na docela vysokou přítomnost různých mě strach nahánějících hadů, zda jsou jedovatí či ne nedokážu posoudit, ale jsou to vesměs tak přes půl metru dlouhé černé hadice s různě barevným vzorem na zádech.


Chata Zavetišče pod špičkom je velice útulná, abych pravdu řekl, nikdy jsem nespatřil tak přecpaný relativně malý prostor spoustou více či méně nepotřebných věcí. Navíc chatařem není žádný chlápek, ale dvě svérázné ženské, pořádek v chatě pak vypadá podle toho. Správkyně mě velice nadšeně provedla po svém království a sdělila mi, že je dnes velmi vhodný den na výstup na Jalovec.


Aniž bychom se Standou cokoli příliš tušili, přišlo to co zřejmě přijít muselo a nazval bych to výpovědí, kdy nám bylo ze strany Honzy sděleno, že to s naším chováním opravdu dál už nejde a tudíž se oddělujeme a můžeme od tohoto okamžiku dělat co chceme. Překvapení to bylo docela veliké, zatím mě prostě ještě nikdo nevysypal uprostřed Julských Alp z auta, ale na druhou stranu se docela pročistil vzduch a horské zážitky už nebyly ničím a hlavně nikým kaboněny.


Cesta na Jalovec vede první polovinu v masívu hory Ozebnik (2480), po překonání této cesty ve skále částečně jištěné ocelovými lany a dalšími jisticími prvky se dostaneme na suťovou planinu, kde se k cestě napojuje jiná z Jalovské Šbrbiny a následně začne stoupat již po masívu Jalovce na jeho hřebínek. Zde jsou velice krásné, vzdušné a letecké výhledy na všechny strany, asi po 20 minutách dojdeme na vrchol.


Po krátkém odpočinku a obědě na vrcholu a samozřejmě nutných vrcholových snímcích, jsme se vydali na zpět stejnou cestou k autu. Jen v oblasti Na Kotlu, kde jsme ráno trochu kufrovali, jsme vybrali tu správnou cestu hned na poprvé. Po cca 1,5 hodince přicházejí Honza s Janou hnáni blížící se bouřkou. Po příchodu Honza jen prohodil, že si máme rychle vyndat z auta všechny věci, že prý nemají čas a že za chvíli odjíždějí. Ještě se s námi finančně "vyrovnal", nechal Standu nahlédnout do mapy a odjel, zřejmě do Chorvatska k moři (díky Bohu, sem si nevzal šnorfchl, byla by to zajímavá podívaná, jak s ním chodím po horách :-)).


Večer dnes obsahoval několik večeří ve snaze alespoň trochu zredukovat množství věcí, které nám zůstalo ležet na parkovišti (Standa poprvé se mnou v horách i podle jeho slov netrpěl hlady :-)).



Čtvrtek 10.července 2003

Dnešní den ukázal kolik kilo navíc váží skutečná svoboda. Po rozdělení všech věcí, vyrazili jsme na pouť skrz údolí Zadnja Trenta směrem k monumentální hoře Prisojnik (2547). Začalo též období obdivu či "klepání si na čelo" ze strany kolemjdoucích turistů. Vzpomínám si na několik docela humorných scén, například u chaty Koča pri Izviru Soče, kde autobus českých turistů postával a olizoval zmrzlinu od Algidy a v tom od hor kráčí za pomoci hůlek dva blbci a jeden z nich má na sobě dva batohy. Máváním, nadšením i pokřikem nás pak také zdravily autobusy plné rakouských seniorek v serpentinách na silnici do města Kranjska Gora.


V okolí Prisojniku vznikl obrovský problém a to voda. Jelikož jsme v oblasti chtěli strávit něco přes dva dny, než se dostaneme do oblasti u chaty Pogačnikov Dom (2050), bylo nanejvýš nutné býti v blízkosti vody, která byla v mapě značena pouze v dolních pasážích údolí Mlinarica, tudíž se jevilo jako výhodné jít po neznačené cestě, právě údolím Mlinarica. Vše se zdálo v naprostém pořádku až do chvíle, než bylo třeba po této cestě jít. Cesta vedla lesem a odbočovalo z ní takové množství cest, že jsme téměř nevěřili v nalezení té správné. Třikrát jsme se museli kus vrátit, ale asi po dvou hodinách nás ve správném směru utvrdily shnilé ruiny zřejmě bývalé hájovny, jež je též označena v mapě. Na tomto místě jsme strávili dnešní noc, ale ještě před tím, jsme už jen na lehko vyrazili vzhůru po cestě až k místu, kde se měla napojit na značenou cestu. Po chvíli se lesní porost vystřídal se sutí a my příkře vrávorali na suťových svazích. Jelikož i v závěru údolí byla k dispozici voda a všude kolem bylo spousta trávy a kosodřeviny, bylo rozhodnuto přesunout zítra ráno batohy do druhého výškového tábora někde v kosodříví.



Pátek 11.července 2003

Dnešní den byl ve znamení založení druhého výškového tábora a dále pak ve zdolání hory Prisojnik. Před nástupem na ferratu nám bylo umožněno spatřit pravého a nefalšovaného kozoroha, jak se pásl opodál. Ferrata začala poměrně prudkým stoupáním a dala nám tak na vědomí, že není jen tak obyčejná. Dále se pak poměrně umoudřila, až do chvíle než se mělo vystoupit do tzv. okna a projít jím na druhou stranu hřebenu. V tomto úseku pomocí železných kramlí cesta vede prakticky kolmo vzhůru a je to docela zajímavé. Pokud vás úsek neodradí vstoupíte po chvíli do okna a jistě si při pohledu na očividně čerstvě uvolněné kameny na dně jeskyně vzpomenete na ceduli varující před pádem kamení. V mnoha případech je ovšem helma naprosto zbytečná, neboť co zmůže proti metrovému "kamínku". Je tu naprosto fantastická akustika, každá kapka spadlá na zem dokonale prozvučí prostor. Moc jsem se tam ovšem nezdržoval a valil skrz na druhou stranu. Tam vás čeká "oddechová" cesta traverzováním nad bezmála dvou kilometrovou propastí. Tato podívaná trvá až do sedla, odkud vede jedna ústupová cesta do údolí a druhá na vrchol. Standa toho měl plný kecky, tak na mě zde počkal a já se vydal na vrchol. Cesta pak vede k druhé ústupové cestě zhruba stejným terénem, jak doposud, pak se vše zmírní a samotný výstup na vrchol je pohodová chodička.


Po návratu do sedla Standa o stejné návratové cestě nechtěl ani slyšet a tak jsme tedy ustoupili a vrátili k našemu táborovému místu po cestě č. 1. Byl krásný večer a snad proto jsme ani nestavěli stan a těšili se kocháním na hvězdnou oblohu, jistě to nebylo způsobené tím, že všechny místa v okolí byly přinejmenším trochu nakloněné :-).



Sobota 12.července 2003

Budíček v 5:00 zahájil dnešní obávaný přechod přes sedlo Planja (2349) i s batohy. Naštěstí se ukázalo, že obavy z cesty nejsou úplně na místě a šlo to celkem hladce. V sedle jsme pohodili batohy vedle cesty a zaběhli si na vrchol Razor (2601). Byl odsud suprový výhled na Triglav (2864). Dále jsme sestupovali nechutnou sutí (jinou se mi zatím potkat nepodařilo, snad v ní jednou naleznu zalíbení :-)) k chatě Pogačnikov Dom (2050). Dopravní lanovka, jezírka se smaragdovou vodou a na obzoru se tyčí majestátní vrchol Škrlatica (2740), jež měla být naším dalším cílem. Ovšem s vodou to je zde velice bídné a tak místo belhání se k Bivaku IV (1980) bylo rozhodnuto klesnout k bivaku bivak pod Lunkjo (1450), přímo pod severní stěnou Triglavu. Cesta byla nechutně dlouhá a nožičky nás opravdu bolely, ale komfort prázdného bivaku se nám za toto utrpení odměnil. Společnost nám podle návštěvní knihy dělala rodinka Plha Velkého, ale toho známe již z Pyrenejí viď Stando :-).



Neděle 13.července 2003

Ráno jsme schovali batohy do hustého lesa, který obklopoval bivak a vyrazili na Triglav (2864). Zvolili jsme trochu nestandardní tudíž dlouhou, ale zato asi nejjednodušší cestu, která vedla do sedla Luknja (1758), dále pak pár set metrů klesla a na odbočce vlevo vedla k chatě Tržaška koča (2151) a odtud po takové téměř silnici pod skalnatý vrchol Triglavu. Odtud již vedla lehce zajištěná cesta na samotný vrchol. Po lehkém obědě, vzájemném fotografování se, při kterém jsem málem přišel o svůj chleba s paštikou, zásluhou místního alíka, jsme postoupili k Triglavskému Domu (2515), což je prý nejvýše položená chata ve Slovinsku. Dále pak přes "ledovec" a cestou Prag dolů do údolí a nakonec ještě pár set metrů k našemu bivaku.


Po příchodu nikdo z nás opravdu neměl ani pomyšlení na nějaký další výletík či skotačení před spaním, těch 1800 metrů převýšení a následně i klesání nás náležitě prověřilo. Těsně před spaním dorazila dvojice z Brna a dělala nám společnost místo Plhů, ti tento večer už neřádili.



Pondělí 14.července 2003

Dnešní den jsme zahájili závěrečný přechod s plnou polní k jezeru Bohinjsko jezero (525). Cesta začínala stejně jako včera a to do sedla Luknja a dále pak na chatu Tržaška koča (2151), tam byl plánován nocleh v o třídu lepším bivaku pár metrů za chatou. Tento bivak jsme objevili včera při výstupu na Triglav a byl otevřený a moc se líbil. Bohužel dnes již byl zamknutý na visací zámek a tak jsme trochu pozměnili plán a pokračovali k chatě Vodnikov Dom (1817), kde by též měla být voda. Na Tržašké koče jsme uvařili oběd, poprvé v mém životě z vody s roztaveného sněhu, moc čisté to nebylo, ale když se to tak dlouho vařilo, tak to nemohlo být nijak špatné. Ještě jsme se rozhodovali zda nesestoupit Dolinou Triglavskih Jezer, která je prý moc pěkná, ale nakonec zvítězil již zmíněný vodník. Cesta k němu už byla naprosto pohodová, prostě jenom mírně z kopce a toť vše. Pod chatou na obrovské louce, kde se páslo stádo krav, jsme objevili pramen s vodou a o pár set metrů výše rozbalili stan.



Úterý 15.července 2003

Dnešní den byl posledním dnem v horách a čekalo nás závěrečné klesání k Bohinjskému jezeru. Ještě nějakou dobu vedla cesta po horských loukách, ale pak ji nemilosrdně pohltil všudypřítomný les. Po několika hodinách jsme spatřili domky vesnice Stará Fužina a netrvalo dlouho a seděli jsme u jezera a vařili nudle s omáčkou, jakož to slavnostní jídlo. Koupání v jezeře bylo překvapivě příjemné a tak trochu nám jistě vynahradilo chybějící koupání v moři. Plácali jsme se tam až tak nějak do večera a už se zvedali hledat nějaký vhodný plácek na nocování, když v tom jsem navrhl, sbalit se a kousek odstopovat.


Standa nebyl proti a tak jsme po chvíli stáli na silnici za Starou Fužinou a prakticky bez jakékoliv mapy přemýšleli, jak se to vlastně dostaneme domů, když tady skoro nic nejezdí. Pak zastavil nějaký Chorvat a velice ochotně nás odvezl až na hlavní silnici do města Bled. Tam to bylo už radostnější a po chvíli nám stavěl nějaký Slovinec, ze kterého se dokonce vyklubal horský záchranář. Jen tak z auta jsme si prohlídli krásu bledského jezera a již jsme stáli na silnici směrem na Jesenici. Tam nám zastavil jakýsi sportovní lezec, jež byl na dovolené v Kranjské Goře, u Jesenice nás jeden člověk svezl pár set metrů z dálnice a nakonec dne dva mladí kluci nás vyhodili na kraji Kranjské Gory, přímo na silnici do Rakouska. Tam se nám za tmy ještě podařilo stoupnout policajty, ale nikam nás nevzali, ani do chládku :-). Noc jsme strávili v jedné garáži, po tom co jsme okupovali jednu otevřenou a majitel si tam chtěl schovat auto, pozval nás do jiné - velice příjemní lidé ti Slovinci.



Středa 16.července 2003

Příjemná snídaně na lavičce před garáží a již stepujeme u silnice. Pracovník free shopu nás zaveze k hranici, přecházíme pešo, slovinského celníka evidentně pobavím slovy: "Good morning, we would like to walk to the Austria.", rakouský celník zato chce vědět zda máme dostatečně peněz, když mu ukážu svůj igelitový pytlík s eurama, je spokojen a může jít do Rakous. Po jisté době mávaní nám staví člověk, co nás zavezl do Villachu. Ten jsme pak následně téměř přešli a neúspěšně pak tak hodinku stopovali, když nám úplně nečekaně zastavil řidič náklaďáku vezoucí nějaký betonový desky. Zavezl nás k Radstatu a nás čekalo 3 kilometrové putování po dálnici vstříc veliké benzínové stanici.


Po obědě v nesnesitelném vedru stopujeme s cedulí Linz, ale vůbec se nedaří a tak lehneme na několik hodin do stínu a následně stopujeme bez cedule. Nakonec překecáme jednoho Turka, aby nás hodil na benzínku u Salzburku. Po cestě nám vysvětlil, že v Evropě je všechno šíleně drahé a nejlepší je podle něj Asie. U Salzburku se nám opravdu nedaří a tak tu nakonec přespáváme v lese.



Čtvrtek 17.července 2003

Ráno obejdeme většinu kamionů, co tu stáli a ptáme se, zda někdo nejede do Linze a ve většině je odpověď negativní, nebo nás prostě vzít nechtějí. Nakonec stopujeme u výjezdu z benzínky a po chvíli nám zastavuje rakušák, jež je nějakým odborníkem přes hady a žáby, umí anglicky a tak si docela dobře pokecáme. Vysadil nás asi 40 km od Linze. Asi po půl hodině stopujeme náklaďák vezoucí párky do Vídně a tak nás vyhodil v Linzi na parkovišti. Zde následoval oběd a po obědě stopování na dálnici, dle vyjádření rakouské policie, poradili nám abychom šli stopovat jinam. Tam nám po chvíli zastaví jedna rakušanka a jelikož neumí anglicky a my zase německy, nedokázala nám říci, že jede jen do centra a tudíž nás dovezla až asi 30 km za Linez až k místu kde končí dálnice a je možné v klidu stopovat na silnici. Pak už jen asi dvakrát mávnout rukou a staví nám trochu vychloubačný rakušák českého původu, ale byl hodný a vzal nás do Českých Budějovic a před tím ješte na pivo, pohodka.


V Budějovicích prší a jsme trošičku cvaknutí a tak se nám vůbec stopovat nechce a jedeme do Prahy vlakem. Kolem jedenácté večer přicházíme na pokoj na koleji. Vaříme slavnostní lančmeat a jsme rádi, že to máme za sebou. Řekl bych, že to nemělo chybu, spousta hezkých dní, zvratové a krizové situace a to asi u správného výletu nemůže chybět, dlouho na to nikdo z nás nezapomene. Dobrou noc.



Vytvořeno 24.07.2003 22:10
Copyright © 2003 by Jiří Humpolíček