Obrovské, lidmi skoro nezasažené pohoří sněhem zasypaných vrcholků štítů táhnoucích se mezi Černým a Kaspickým mořem s majestátní bílou dvoj horou Elbrus...

ale především nehorázný bordel táhnoucí se každým údolím kam jen stopy lidské civilizace dosáhnou -- všude něco uniká a smrdí, smetiště je všude kde vás to napadne, domy potřebují tak půl století opravit, dobytek pasoucí se uprostřed těchto smetišť mezi ještě stojícími kostrami panelových sídlišť, které již svoji slávu dávno zapomněli...


spíše takto nás přivítalo Rusko a potažmo Ukrajina, ale ruku na srdce kdo by na východě hledal západ :-)





Po loňském Turecku jsme se rozhodli navštívit o něco vyšší pohoří a taky samozřejmě na východ od naší republiky a volba padla na Kavkaz. Další novinkou též bylo, že jsme se nevypravili na vlastní pěst, ale pro zajištění našeho pohodlí byla vybrána cestovní kancelář Kudrna. Zda-li to bylo správné rozhodnutí těžko říct, ale určitě se jednalo o novou zkušenost a jelikož nikdo z naší tentokráte osmi členné skupiny neuměl pořádně rusky a taky nikdo pořádně nevěděl kde a jaké dokumenty je potřeba pro vstup do Ruska a do kavkazského parku jež se nalézá navíc v pohraniční oblasti, proto nám cestovka přišla docela vhod.


Určitě se vám bude hodit mapa. Mapa Elbrusu, nebo topografická mapa Kavkazu z Ruského vojenského štábu. Mapa Kavkazu 1:100000.


Pátek 30.července 2004 -- Pondělí 2.srpna 2004

V pátek 30.července v 18:00 v Brně na Zvonařce to všechno začalo nástupem do autobusu značky Karosa. O klimatizovaném cestování se nám tedy mohlo akorát zdát. Jedinou "vychytávkou" bylo tónované sklo, ale nebyl v tom žádný zásadní problém. Já se sestrou jsme s sebou k autobusu dovalili celkem bezmála 80 kg materiálu a tak jsme se trochu obávali aby nám bylo umožněno nalodění. Vše nakonec proběhlo bez problémů neboť celý zájezd oproti plnému červencovému čítal "jen" 23 klientů, 2 vedoucí a 2 dva řidiče. Pro úplnost existovali ještě 3 klienti cestující do Ruska letecky.


Cesta nejprve vedla do Olomouce kde nás čekal zbytek lidí. Dále jsme už mohli jen čekat kdy že to tam budeme. Jeli jsme přes Český Těšín, Przemysl, Lvov, Kyjev, Charkov, Rostov na Donu a Mineralni Vody. Hned od samého začátku nás vedoucí připravovali na psychicky náročné čekání na hraničních přechodech na Ukrajině a v Rusku. Prý se již jednou čekalo na hranicích i 36 hodin. V našem případě šlo ale vše relativně hladce a strávili jsme cestou na hranicích něco mezi 3 - 5 hodinami, většinou se to odehrávalo v nočních hodinách a tak to člověku moc nevadilo.


Po cestě, "pár" kilometrů za Kyjevem byla dokonce 8 hodinová pauza mimo autobus u rybníka a tak každý s radostí přivítal možnost svlažit zpocená těla. V pondělí k večeru se okolní krajina již konečně krapánek zvrásnila a po nějaké chvíli nás autobus vezl dolinou k městečku Elbrus, kde měl stát náš základní tábor, jak tomu nadneseně říkali naši vedoucí. Nejprve ale vyvstal problém s průjezdem vojenské hlídky v údolí. Řidič, který tvrdil, že na Kavkaz jede už asi po třinácté prohlásil něco ve smyslu: "To je ta piča, s tou buznou nechci mít nic společného." a vyslal na kontrolu dokumentů řidiče druhého. Následně jsme mohli vyslechnout jak onen voják při předchozí řidičově návštěvě klečel na jeho zádech a samopalem mu mířil na hlavu a poslouchaje řidičovo "Střílej" ho nechal po chvíli jít. Řidiči vůbec povídali spoustu historek, jak například na čínsko-mongolské hranici přišel o zub a podobně.


Po příjezdu jsme se ubytovali v "základním táboře", což byl jakoby oplocenej a hlídanej kemp, ale ve skutečnosti se jednalo o oplocenej kus lesa za hospodou, kterým si hospodský zařídil tento kemp a zvýšil tím své zisky, na druhou stranu prý se v oblasti do krade, čemu věřím a nám se za celou dobu nic neztratilo, takže to snad doopravdy funguje. Během chvíle bylo možno využít teplé sprchy což je pro mě v horách skoro nezvyklý komfort. V oblasti se již týden pohybovali lidé od Rajbasu, takže nám dělali společnost a mohli jsme od nich vyzvídat jakže to vypadá s výstupem na ten Elbrus.


Plán našeho 24 denního zájezdu byl rozdělen na cestu autobusem a pobyt na Kavkaze. Ten pak tvořil 16 dní a ty se dělily na 4 zhruba 4 denní treky. První trek měl začít již zítřejšího rána, skutečnost byla však jiná.



Úterý 3.srpna 2004

V plánu měl být jednodenní výlet k ledovci Shkhelda, ale vzhledem k tomu, že nás Kavkaz přivítal propršeným dopolednem, výlet byl zrušen a stanoveno volno, které mohlo být vyplněno například návštěvou muzea alpinismu. Alespoň polovina naší skupiny byla mínění vyrazit, neboť zase tolik nepršelo, ale proti vedení a zbytku skupiny se nic nezmohlo a tak jsme vyrazili do muzea. Při cestě se nám zalíbil kopec na protější straně údolí a tak jsme odbočili. Nic moc se nakonec nezdolalo (jen asi 600 m nad údolím), ale bylo to lepší než muzeum.


Na večer jsme ještě vyrazili na výlet směrem k plánovanému ledovci, ale jelikož jsme neměli povolení pro vstup do pohraniční oblasti šli jsme jen prozkoumat jiné hospůdky než jen tu uprostřed kempu s odfláknutými šašlíky. Při průchodu nějakým rekreačním střediskem plným Rusáků se k nám z ničeho nic přidal náš řidič autobusu, byl nalitej a pořád mluvil o tom ať ho zachráníme před tím ruským buzerantem, kterej ho pořád nalejvá. Tak se nám podařilo řidiče dovléci k autobusu a tím ho vlastně zachránit :-).



Středa 4.srpna 2004 -- Sobota 7.srpna 2004

Konečně ve středu ráno všichni řádně natěšeni vyrazili dolinou Irik na čtyř denní trek. Na dnešní den, jelikož se jednalo pouze o rozjezdový den, bylo plánováno převýšení zhruba 600 výškových metrů do výše ~2400 m. Stoupání probíhalo pravou stranou údolí vysoko nad řekou. Jelikož Martin (pomocný průvodce jež v oblasti ještě nikdy nebyl) trochu zabloudil, vedl nás podstatně zajímavější a taky víc vodržkovou cestou, která vedla docela prudkým pískovým svahem. Po chvíli jsme se přidali k zástupům jdoucím normální cestou, která vedla trochu výše údolím. Po obědě asi v 11 hodin a nepatrným stoupáním údolím jsme dorazili k salaši, kde by bylo možno zakoupit sýry, kdyby byl bača přítomen. Následně už jen následovalo odbočení doleva do doliny Irik, kde po nějaké slabé půlhodince chůze stavíme tábor na hraně svahu, kde je trávníček jako na golfovým hříšti.


Závěr odpoledne byl provázen lehkým deštíkem při němž jsme vyrazili na prohlídku ledovce Irik a také hledat místo kde by se dala překročit ledovcová říčka suchou nohou. Jediné místo byl sněhový most ale to jsme se trochu báli a tak jsme byli zvědaví jak to vedoucí zítra vyřeší. Při návratu již svítilo slunce a my mohli v klidu společně odzkoušet mačky na zítřejší výlet a zároveň uvařit večeři. Zároveň se nám naskytla první možnost spatřit východní vrchol monumentálního Elbrusu. Večeře mi zřejmě příliš nesedla a tak v průběhu noci za svitu hvězd jsem ji zanechal na trávníku před stanem.


Ve čtvrtek vyrážíme po snídani a sbalení stanů někdy po osmé a máme před sebou dlouhý den vedoucí přes sedlo Terskolak (~3600). Nejprve však je nutno překonat dravou ledovcovou říčku a proto stoupáme proti proudu vstříc ledovci Irik. Říčku překonáváme v místě sněhového mostu jež jsme včera prohlíželi a moc mu nevěřili (moc se nám nechtělo uprostřed křupnout přímo do říčky). Překonání říčky v rámci následujících událostí bylo pouhou epizodou, následoval řekl bych naprosto šílený výstup či spíše drápaní se do 150 metrů vysokého suťového svahu. Jeho strmost byla až zarážející, člověk udělal krok kupředu a v lepším případě se nevrátil pod svoji výchozí pozici. Padající kamení se stalo rutinou, z tohoto důvodu jsme postupovali odděleně ve 3 družstvech. K celé záležitosti mohu akorát říci, že jsem přelezl, ale mé boty byly plné (nejen písku :-)) a rozhodně to považuju za blbost, neboť několik set metrů zpět se podle mého názoru úsek dal překonat sice ve stejně strmém svahu avšak porostlém trávou, takže v pohodě, zřejmě to mělo být dobrodružnější.


Dále jsme pokračovali směrem k sedlu, naštěstí nyní terén byl kombinací drnů trávy a kamení a tak cesta pokračovala v pohodě. Zhruba kolem nadmořské výšky 3000 m jsme došli ke sněhu. Na tento okamžik již čekaly mačky připravené v batozích a následujících 600 m bylo jejich rájem. Nejprve byl sklon svahu mírný, ale později v samotném závěru stoupání do sedla sklon nabral úctyhodných alespoň 40 stupňů. Během výstupu a vlastně celý den svítilo slunce, sem tam ho zastínil mrak, ale stejně bylo nechutné vedro. Při výstupu jsme trochu váhali do kterého sedla to vlastně chceme, nakonec bylo zvoleno subjektivně nejjednodušeji dostupné z nich. V sedle byla přítomna docela slušná sněhová převěj a tak při pochodování pod ní nás nenapadaly zrovna nejradostnější myšlenky na to co by se stalo kdyby se to utrhlo. Po dosažení sedla se naskytly pohledy na všechny strany, oběd a zasloužený odpočinek v době čekání na zbytek skupiny. Několik lidí má problémy z výškou nebo čistě problémy s fyzičkou.


Sestupujeme dolinou směrem k městečku Terskol (~2000). Nejprve kloužeme na botách po sněhu ledovce. Dále nám cestu zpříjemňuje pohled na rozlámaný ledovec Terskol táhnoucí se z elbrusu směrem do údolí. Též se nám naskýtá přepychový výhled na stěny štítů Donguzorun a Nakra-Tau. Dále pak následuje něco přes tisíc metrů únavného sestupu dolinou. Stanoviště rozbalíme několik stovek metrů nad Terskolem na louce plné kravinců.


V pátek nejprve dojdeme do městečka Terskol a pak dále do městečka Cheget, kde nás čeká autobus a doplňujeme zásoby na další den treku. Po obědě pak nasedáme za 60 rublů na lanovku směrem k zdolání vrcholu Cheget-Karabashi (3461). Lanovka nás vyvezla pouze do výšky ~2700 m. Existuje tu totiž ještě druhá lanovka, která vede až do 2900 m. Jedná se o sedačkové lanovky, což v případě našich batohů dělá cestu docela zajímavou, ale zvládáme to. U horní stanice delší lanovky zanecháváme na hromadě naše batohy a Gábina je hlídá a my razíme zbylé metry na vrchol na lehko. Po cestě přejdeme malá sněhová pole a závěrečné metry dokonce běžím neboť závodím se sestrou a Honzou o prvenství na vrcholu. Docela jsme se při tom zadýchali. Z vrcholu má být jedinečný výhled na oba vrcholy Elbrusu, bohužel Elbrus je pro dnešek v mraku, ale i na druhé straně je na co se koukat, čas od času zahřmí padající lavina v masívu Donguzorunu a Nakra-Tau.


Nocleh nás jak už jsme si pomalu zvykli čeká zase skoro o 1000 metrů níže u jezera Donguzorun (~2500). Jedná se o nádherné ledovcové jezero v němž se odrážejí sousední velikáni. Jelikož jsme se nacházeli v příhraniční oblasti do které je nutné mít propustku, čekali jsme kdy nás přijdou navštívit vojáci. A opravdu netrvalo dlouho a přišli tři vojáci a ptali se po naší "starší", která byla zrovna u jezera. Vojáci s klidem počkali a čas trávili rozhovorem s námi. Po příchodu starší odešli aby se vzápětí vrátili v pěti a začali nám ukazovat signální pistole a kalašnikovy. Až do téhle chvíle jsem to považoval za normálku, ale ve chvíli kdy mi nějaký típek za hlavou začal střílet světlice a kulky ze samopalu, rozhodl jsem se dojíst večeři až po této exhibici. Na večer část mužů z našeho týmu přijala návštěvu vojáků u nich na základně, ostatní strávili večer čtením z Pavlíčkovi knihy "Člověkem v drsné přírodě", tentokráte na téma strava.


Přes noc nám trochu bouřilo, ale především asi za hřebenem, neboť to vypadalo spíše na zbytky vzdálené bouře. Další den bylo klasicky nádherné počasí a v plánu byl výlet k hornímu jezeru Donguzorunu za doprovodu vojáků. Po této procházce následoval sestup do městečka Cheget a návrat autobusem do základního tábora a příprava na další trek jež se měl konat již dalšího rána.



Neděle 8.srpna 2004 -- Středa 11.srpna 2004

Ráno nás přivítalo moc pěkným počasím a tak jsme se s našimi batohy nacpali do autobusu, který nás odvezl několik kilometrů dolů dolinou kolem ledovcové řeky Baksan až do vesničky Vierkhni Baksan odkud již měl každý pokračovat po svých malebnou krajinou doliny Syltran až ke stejnojmennému jezeru Syltran, které leží ve výšce ~3000 m. Vzhledem k tomu, že naše výchozí vesnička je položena někde kolem 1600 m čekalo nás dnes nejméně 1400 m převýšení s plnou bagáží.


Nástup z vesničky do doliny byl poněkud prudký a hlavně lidé už byli podle mého názoru nějakým způsobem aklimatizovaní, neboť než jsem si stačil u autobusu přebalit batoh všichni už byli skoro na kopci a měl sem co dělat abych je dohonil. Tato čtyř denní výprava se ještě vyznačovala tím, že se mělo jednat o největší aklimatizační výpravu před vlastním Elbrusem a podle plánu se mělo postupovat po ledovcích a lávovém splazu až do výšky 4500 m. Z důvodu ledovců měl každý příslušné vybavení ve formě maček a cepínů a k navázání mezi námi kolovaly 4 lana, což byl vždy příjemný dáreček k už tak těžkému batohu.


Cesta dolinou probíhala poměrně standardně, nejprve se šlo jehličnatým lesem, který postupně vystřídaly horské loučky a ty se v závěru pomalu vytrácely mezi kameny a občasnými sněhovými poli. Kytiček tu bylo k vidění opravdu spousta a navíc společnost okolních velikánů. V půli odpoledne jsme dorazili ke kýženému jezeru jež bylo skryto za devatero horami. Sotva jsme postavili stany, přihnal se mrak z údolí a po nějaké době se spustila docela vydatná bouře doprovázena bušícími kroupami. V mezerách se nám podařilo ukuchtit večeři a pak jsme se už jen těšili na následující den.


Druhého dne ráno jsme po krátkém výstupu vystoupili do sedla Syltran (3441), což byl pro tento den nejvyšší dosažený bod a tak probíhalo středně dlouhé kochání. Následně nás terén donutil klesnout do údolí Subashi (~2750), než jsme do této doliny došli bylo nutno překonat dva potoky, což by se zdálo jako jednoduchý úkol, ale v našem případě se jednalo o docela divoký potok a nikomu se nechtělo brodit naboso a zahučet už vůbec ne. Nakonec se podařilo najít trochu schůdná místa, ale stejně někteří experti okusili jaké to je si šlápnout. Pochod dolinou Subashi stoupal jen velmi mírně a tak nás po chvíli příjemného pochodu cesta dovedla do výše ~3000 m kde bylo vhodné místo pro naše stany. Třetího dne už měl na řadu konečně přijít ledovec a lávový splaz.


Počasí třetího dne bylo prakticky ideální a tak nic nebránilo v podniknutí předem naplánovaného. Nejprve vystoupat po suti a občasných sněhových polích do sedla Jikaugenkioz (Chatkara) (3520). Zde se otevřel nevšední pohled na ledovcové plató Jikaugenkioz plateau, které jsme měli překonat abychom dosáhli sedla Irikchat (3667). V oblasti to bylo špatné s vodou a tak každý z nás nesl alespoň 3 litry vody.


Po docela dlouhém oblékání do sedáků a navazování do lanových družstev mohla první skupina konečně vyrazit vstříc ledovcovému dobrodružství. Nejprve se trochu klesalo, následně se skupina pohybovala téměř po absolutní rovině a nakonec se sklon výrazně zvedl směrem do sedla. Závěrečné stoupání do sedla bylo opět zpestřeno menší sněhovou převějí a také odtavovou trhlinou. Sedlo Irikchat nabízí opravdu nevšední pohledy do celého okolí a rozhodně se jedná o dobrou volbu. Po obědě jsme pokračovali po svých překonáváním malého suťového výstupku. Dále pak následoval přechod dalšího ledovce směrem k lávovému proudu (Askeryakolski Lava Flow) v jehož spodní části byl plánován bivak pro dnešní noc ve výšce (~3800).


Přechod tohoto ledovce byl o něco zajímavější než předchozího, neboť zde bylo k vidění spousta několika centimetrových prasklin a sem tam se objevila i trhlina o šířce kolem půl metru, dokonce se Máce podařilo do jedné zapadnout, naštěstí se zachytila o batoh. Kolem třetí hodiny jsme na vhodném místě na lávovém splazu postavili stany, což bylo stěžováno docela silným větrem, ale podařilo se. Místo je zvoleno výborně neboť je zde postaveno několik kamenných závětří a je zde dostatek vody. Pro zbytek odpoledne byl vyhlášen individuální výstup po lávovém proudu až kam to půjde. Nám se podařilo vystoupat do výše (~4300), dále už nás to moc nebavilo, bylo pozdě a počasí stálo docela za prd. Někteří si při výstupu šáhli trochu na dno když museli na místě nedobrovolně zanechat zbytky oběda. Nocleh proběhl docela v pohodě, můj nový spacák Rock Empire Extreme byl pro teploty těsně pod bodem mrazu naprosto dostačující, jen potok noc moc nezvládl a z velké části zamrzl.


Čtvrtý den byl ve znamení šíleného klesání, což bylo pro mnohé černou můrou. Bylo třeba klesnout z 3800 m do 1800 m v základním táboře. Počasí již od ráno nebylo vůbec dobré všude bylo spousta černých mraků. Sestup probíhal dolinou Irikchat a následně pak naší známou dolinou Irik. K večeru to mraky už nevydržely a spustil se docela silný déšť, který nás zaskočil několik málo minut od kempu.



Čtvrtek 12.srpna 2004

Počasí se tentokrát přes noc příliš neuklidnilo a tak od rána celkem docela vytrvale pršelo, což se nezdálo býti jako úplně ideální podmínky pro plánovaný výstup na samotný vrchol Elbrusu. Podle jistých pochybných předpovědí mělo podobné počasí trvat až někdy do neděle a tak nastala změna programu a to přehodit výstup na Elbrus s posledním plánovaným trekem. Jelikož místy pršelo opravdu vydatně byl i tento program pro dnešek zrušen a měli jsme opět den volna. Ten jsme teď již opravdu strávili návštěvou muzea alpinismu za 10 rublů. Bylo to docela dobrý zvláště pak típek, který na vrchol Elbrusu vystoupil za svůj život 209 a poslední výstup provedl ve svých 110 letech, pro úplnost dožil se 116 let. Druhá část programu spočívala v nakupování potravin a také v jejich konzumaci.



Pátek 13.srpna 2004 -- Sobota 14.srpna 2004

Ráno se zdálo, že se počasí opravdu trochu umoudřilo, už nepršelo a tak nás autobus znovu zavezl do městečka Vierkhni Baksan odkud jsme nyní pro změnu pokračovali po svých na druhou stranu dolinou Adyrsu. Nejprve jsme prošli kolem vojenské základny, následně jsme dorazili ke zdviži pro automobily kde jsme byli kontrolovaní zda máme zaplacené vstupné do národního parku (prý je to novinka od letošního roku a stojí to 20 dolarů na osobu). Onu zdviž pěšák překonává na poměrně rozpadlém schodišti stranou pomocí téměř 300 schodů.


Postup údolím byl pozvolný a jednalo se spíše o takovou procházku než vážný alpinistický počin, ale na druhou stranu bylo na co se koukat a občas je také dobrá procházka :-). Tímto způsobem cesta vedla skoro do poloviny odpoledne kde další vojenská kontrola provedla zvrat v jejím vývoji. Někde v oblasti jakéhosi kempu jsme odbočili směrem vzhůru kolem živého potoka. Stoupání bylo opravdu vydatné, ale na jeho konci měl být bivak pro dnešní den. Mířili jsme tedy údolím ústícím do sedla Koiavganush (3572). Bivak se konal ve výšce ~2600 m.


Druhý den se počasí výrazně zlepšilo a tak bylo rozhodnuto tento náš trek dnes zakončit sestupem až do tábora v Elbrusu a hned další den vyrazit na zdolání Elbrusu. Ale nesmíme předbíhat, po několika stech metrech pohybu po moréně ledovce jsme nastoupili na ledovec končící v kýženém sedle, nasadili jsme mačky, kdo měl vzal cepín a šlo se. Bohužel vedoucí před samotným trekem prohlásili, že cepín není nutný a je spíš pro dodání odvahy a tak jsme ho většina nechali v táboře, nejsme přece žádný béčka abychom si museli dodávat odvahy :-). Avšak skutečnost byla trochu jiná. V ledovci bylo několik půl metrových trhlin na jejichž dně se promenádoval nějaký potok, navíc sklon svahu byl v závěru někde mezi 50 až 60 stupni, což pouze s hůlkama bylo docela dobrý. Samozřejmě, že jsme neměli lano, takže každej šel za sebe. Již klasicky působila převěj v sedle, které dnes nabyla opravdu úctyhodných rozměrů. V případě, že by to křuplo, tak by bylo na Kavkaze podle mého odhadu o nějakých 10 tuhejch Čechů víc.


Ovšem v sedle se naskýtaly opravdu komfortní výhledy, Elbrus, Jantugan (3990), ... Po obědě a nekonečné kochačce následoval sestup nejprve po suti jež se v zmíněném svahu chovala jako sníh a dalo se po ní lyžovat. Následně přišel ledovec a pak už jen po suti až k Green hotel bivaku. Ten se již nachází v dolině Adylsu, jež mě opravdu odzbrojila. Opravdu nádherné údolí, traverzujete několik metrů nad řekou, kolem spousta kytiček a stromů, výhled na kopce. Asi hodinu chůze se nalézá vojenská posádka, kde proběhla další kontrola a pak už jen projít opravdu hnusným turistickým centrem, kde se pasou krávy v kontejnerech a po nějaké době dojdete k hospůdkám, kde je záhodno se posilnit. Pak už jen asi půl hodinky do základního tábora.



Neděle 15.srpna 2004 -- Pondělí 16.srpna 2004

Konečně se všichni opravdoví horáci zaradovali, neboť nadešel den zahájení výstupu na vrchol Elbrusu. Vedení podle mého názoru trochu nelogicky zvolilo odjezd autobusem do Azau (~2150) k lanovce na 11:30, což jak se teprve ukáže byla skoro kritická chyba. Někdy lehce po poledni jsme stáli v Azau a po několika krocích se dostali k lanovce kde před námi čekali takové alespoň dva, tři autobusy Rusáků, kteří navíc velmi nebyli schopni držet frontu a tak se stání fronty změnilo skoro v bojový úkol uchránit si svoje místo. Jelikož měla horní lanovka jezdit jen do 15:00 byli jsme značně skeptičtí, že se nám podaří vyjet až nahoru ve chvíli kdy jsme po třetí ještě čekali v Azau ve frontě. Aby bylo jasno jedná se o kabinkovou lanovku která pojme asi 20 lidí a jezdí v intervalech asi 10 minut. Musí se dvakrát přesedat, nejprve na další kabinkovou ve výšce ~3000. Druhý přestup je pak na sedačkovou lanovku ve výšce ~3500. Sedačková lanovka pak končí ve výšce ~3800. Cena jednoho úseku je 60 rublů a útržek papírku platí jako zpáteční jízdenka. Musím tedy říci, že nám byly duchové nakloněni a podařilo se nám vyjet až nahoru a odtud je to už jen nějakých 250 m na Priut 11 (4050 m).


Postup na Priut 11 vede od lanovky již celou cestu po sněhu po vyrolbované cestě. Od spousty lidí jsem slyšel jaký je tam bordel, že si člověk staví stan mezi lejny a že z vody co tam teče bylo skoro všem blbě. Na základě těchto informací každý z nás táhl na horu více jak 4,5 litru vody, neboť jsme nechtěli požívat tu s lejny. Co se týkalo prostředí stavěli jsme stan na sněhu, který byl bílý a ani když jsem se po okolí snažil nějaké to lejno najít nepodařilo se mi. Voda co tam teče je též na první pohled čistá, ale nezkoušeli jsme jí.


Jelikož jsme na Priut 11 dorazili poměrně pozdě (někdy po páté), tak jsme vypustili plánovaný aklimatizační výstup na Pastukhova rocks (4690) a šli jsme připravovat večeři a věci pro ranní výstup. Byli s námi ovšem lidé kteří na Pastuchovky vyrazili. Večer bylo příjemných -3 a ve dvě ráno, kdy jsme vstávali bylo méně než -7 stupňů.


Jak už jsem poznamenal výstup začal budíčkem v 1:30 moskevského času (o dvě hodiny více než u nás) a vyrazili jsme lehce po druhé. Je jasné, že byla tma. Nádherná jasná hvězdnatá obloha, sem tam přeletěl meteor a směrem k Elbrusu mířila šňůra 20 - 30 světlušek. Pokud někdo jako já neměl s sebou čelovku mohl si daleko lépe užívat hvězdnou oblohu a sem tam se přiživit od kolegů. Výstup postupoval celkem v pohodě akorát, že foukal docela silný vítr jež docela ochlazoval prsty u rukou a nohou. Po jisté době člověk musel neustále pohybovat všemi prsty aby mu neumrzly. Cestou nahoru jsem měl silné potíže s trávením a tak jsem skoro celou cestu nechutně prděl, ale to prej dělal skoro každej :-). Někde nad Pastuchovkama jsem se dostal do vedení a někde přede mnou se nalézal Martin od něhož sem občas zahlédl světlo čelovky a dále pak mě předešel nějaký Rus, který zřejmě neznal cestu, ale měl čelovku a tak sem se ho držel a řekl jsem mu ať jde za Martinem. Cesta nahoru je občas tyčkována tenkými klacíky, což se potmě docela špatně hledá, ale na druhou stranu cesta je docela vyšlapaná a je ztvrdlá a tak pokud člověk vleze do měkkého sněhu ví že jde blbě.


Někde v půli traverzu nad Pastuchovkama do sedla mezi vrcholy jsem si už opravdu přál aby vyšlo slunce, neboť Rus byl už asi 50 metrů přede mnou a já viděl prd, cesta mi co chvíli unikala a zima na prsty byla skoro drsná. Taky jsem prakticky celou cestu přemýšlel, že bych to otočil, ale bylo mi to blbý když sem nikoho jiného točit neviděl a tak sem šlapal dál. No šlapal, vždy jsem ušel tak 40 - 50 kroků a pak sem se musel zastavit a řádně rozdýchat. Téměř u sedla už bylo vidět a já se těšil, že bude taky teplo, nic moc nebylo. Těsně před sedlem jsem provedl nutné vyprázdnění střev, čímž jsem si zapsal nejvyšší "úřadování" ve svém životě (5200) :-).


V tuto chvíli jsem už předešel Martina který v traverzu měl krizi zřejmě podobného charakteru jako já. V sedle na nás čekal Rus který evidentně neznal cestu, což jak se ukázalo mi taky ne. Mě se též nechtělo jen tak na ostro vlítnout do svahu a tak sem čekal na Martina. Ten sice nevěděl, ale s klidem do toho vlítnul a tak jsme ho následovali. Po pár metrech nás bičoval silný vítr s krystalky sněhu, což bylo pěkně na ho..o. Rus chtěl na východní vrchol a tak se nás ptal kudy, ale my věděli kulové a tak šel s námi na západní. Po půl hodince kufrování jsme to chtěli skoro otočit, ale rázem jsme objevili klacíky zapíchané ve sněhu a tráva to nebyla. A vypadalo to, že je to chozená cesta. Po další chvíli jsme stáli na vrcholové rovince jež v dáli končila závěrečnými 10 metry které končili vrcholovou tyčkou. Už jsme byli hodně hotový vítr stále sílil a my se museli co chvíli zastavovat, ale nakonec VRCHOL 5642 metrů. Závěrečné metry jsme s Martinem vystoupili společně a ten den jsme byli první na vrcholu. Společné vrcholové foto bylo nemožné kvůli větru. Po lehkém doplnění tekutin a nějaké té tyčince jsme se začali vracet dolů. V té chvíli se blížil Vlasta a Petra. Kousek za nimi se plížila Máca, ještě ve svahu byla ségra s Honzou a dále ještě pár našich lidí. V sedle pak bylo už docela rušno. Na východní vrchol se nám už opravdu nechtělo a tak jsme vařili dolů.


Teprve teď jsem si začal uvědomovat co jsme všechno po tmě vylezli, sestup byl naprosto dlouhý a místy fakt prudkej, ale nakonec kolem 10:30 jsem slezl až do tábora. Byl sem teda pěkně hotovej, už sem ani dál nemusel a bolela mě palice. Na vrcholu jsme byli někdy kolem 8:00. Nakonec vrcholu dosáhlo nejméně 12 lidí z celkových 25.


Kvůli poslední lanovce jsme lehce po druhé vyrazili směrem dolů. Pak už jen třikrát lanovka a byli jsme v údolí. Tam hospůdka a čekání na autobus do základního tábora. V průběhu sestupu se mi udělalo docela blbě, nebo se prostě dostavila celková únava a já po příjezdu okamžitě zmizel ve spacáku a strávil tam celý příští volný den a vlastně i ten další co byl v plánu několikahodinový výlet k ledovci Shelda.



Úterý 17.srpna 2004 -- Středa 18.srpna 2004

Celé úterý bylo bráno jako odpočinkový den po výstupu a já ho opravdu skoro celý prospal. Měl jsem docela srajdu.


Ve středu jsem už trochu reagoval na okolí ale nebylo to nic moc a tak jsem odřekl výlet k ledovci Shleda a raději jsem seděl v kempu u stromu. Na večer měl přijít zlatý hřeb a to opékání berana. Všichni čekali velkolepou žranici na sedmou hodinu večerní, ale chvíli po sedmé teprve dovalili živého berana. Po nějaké době byl naporcován a kolem 22:00 byly šašlíky, místy spálené, místy syrové. Následovala restovaná játra, která byla podobných kvalit. Nakonec jsme se pustili do vařeného beraního masa, které bylo docela ucházející, ale za 150 rublů to teda nestálo. Jako úplný konec přišel ještě vývar z masa, ale to sem už raději neriskoval a šel spát. V šest hodin ráno se odjelo směrem domů.



Čtvrtek 19.srpna 2004 -- Neděle 22.srpna 2004

Cesta zpět nejprve vedla přes Pjatigorsk, kde jsme na tržištích doplnili zásoby na třídenní cestu zpět do vlasti a taky jsme utráceli poslední ruble. Na domluvenou hodinu odjezdu se dostavili všichni kromě doktora, který šel hledat poštu a posléze jsme se dozvěděli, že se ztratil.


Po cestě Ruskem nás asi třikrát zastavovali policajti a kontrolovali doklady. Pak už šlo jen o to přečkat dvoje hranice v Rusku a na Ukrajině a byli jsme prakticky doma. Nikdo by neřekl, že skoro největší problémy nakonec způsobili polští celníci při kontrole množství alkoholu jež vezeme. Nakonec jsme museli několika flaškám odpomoci přímo na místě a zbytek jsme naházeli na trávník aby nás pustili. V neděli jsme pak kolem 10 hodiny ranní dorazili zpět na Zvonařku.


Myslím že to nebyl špatný výlet, určitě by se dalo ledacos vylepšit ze strany cestovky, například větší volnost, to by ale chtělo mít s sebou více průvodců, neboť někteří z nás chtěli jít na vrchol pešo úplně ze spodu bez použití lanovky a to v systému který tam panoval nebylo prakticky realizovatelné.



Vytvořeno 25.08.2004 15:35
Copyright © 2004 by Jiří Humpolíček