Arménie 2007 Hlavní stránka Nízké Tatry 2008



title.gif





Už to bývá skoro tradicí, že nevím co podniknout na Silvestra. Vzhledem k tomu, že tento rok stačily jen dva dny dovolené, abychom mohli vyjet někam aspoň na necelý týden, rozhodli jsme se Sašou, že letos podnikneme zimní přechod hor po vánočních svátcích. V úvahu připadaly Nízké Tatry, Bukovské vrchy a Kanárské ostrovy. Jelikož už několik let je mým snem strávit Silvestra na útulně Andrejcová, vyrazili jsme nakonec na fungl nových sněžnicích Sasquetch na přechod hřebene Nízkých Tater. A jelikož tento přechod chodíme skoro každý rok a to od kopce Kráľova Hoľa, napadlo mě jít letos přechod v opačném směru z Donoval. Už taky kvůli tomu, abychom na útulně Andrejcová mohli skončit na Silvestra a zároveň se vyhnuli přeplněným chatám se správcem v období konce roku v západní části hřebenu.


f0043.jpg

Měl jsem trochu obavy z počasí, neboť už aspoň týden před Vánocemi byla nad střední Evropou tlaková výše a inverze. To jsem si říkal, že nemůže vydržet věčně a tak jsem každý den bedlivě sledoval různé předpovědní modely na Medard-online a westwind. Naštěstí někdy po Štědrém dnu, ovlivnila počasí u nás další tlaková výše a ta vydržela na Slovensku až do 31. prosince.


Dalším problémem byla doprava, neboť jak se ukázalo, v období Vánoc je dosti složité sehnat vůbec nějakou jízdenku na Slovensko a o zpáteční cestě 1. ledna zpět ani nemluvě. Nakonec se mi podařilo rezervovat jízdenky na autobus do Banské Bystrice na 26. prosince večer pomocí systému AMSBUS z Brna a zpáteční cestu jsme naplánovali jediným přímým vlakem z Popradu do Brna, který jede 1. ledna a to lůžkovým vozem, neboť lehátka už byla vyprodaná. Ještě nikdy jsem nejel vlakem jinak než, že jsem ležel na různých místech v klasickém kupé a tak jsem byl zvědavý jak bude tato legrace za 280 kč vypadat.


f0046.jpg

Jelikož oslava Silvestra je ryze skupinová záležitost, snažili jsme se zlanařit spoustu našich známých, ale nakonec to vypadalo, že s námi pojede jen Bláža s Honzou, kteří se k nám chtěli přidat 30. prosince. Všechno tedy vypadalo, že už bude bez problémů, když mi v tom Saša před Štědrým dnem psala, že leží v nemocnici s kapačkou v ruce. Může to prý být i něco hodně vážného, ale nikdo přesně neví, co jí je. Prostě v místnosti najednou omdlela a tak jí odvezli do nemocnice. Saša všechno popisovala ve svém stylu: "Myslím, že mi nic není, ale budu klidnější, když ke stejnému závěru dojdou taky zdejší doktoři." Nebo: "Myslím, že mě zítra propustí, nebo prostě odejdu na reverz, protože jinak bych nemohla jet do těch Tater."


Všem jistě přijde vhod turistická mapa s náčrtkem naší cesty. Mapa: 100 Okolí Banské Bystrice a Donovaly, Mapa: 122 Nízké Tatry - Chopok a Mapa: 123 Nízké Tatry - Králova Hola.



Čtvrtek 27.prosince 2007
Cesta z Donoval na útulnu Ďurková


f0001.jpg f0002.jpg

Ráno po páté přijíždíme autobusem do Banské Bystrice. Musím poznamenat, že se nám toho v průběhu cesty nepodařilo naspat a tak to vypadá na náročný den. V Brně na Zvonařce jsme potkali jednu dvojici, která plánuje jít z Čertovice na Ďurkovou, tak je nám jasné, že se musíme někdy potkat. Popřejeme si vzájemně šťastnou cestu a jelikož máme asi 15 minut na přestup, jdeme hledat nástupiště odkud odjíždí v 5:25 autobus na Donovaly. Autobus skutečně přijede a téměř celou cestu jsme jeho jediný pasažéři. Lehce po šesté vystupujeme na zastávce v liduprázdných Donovalech. Je tak -5, jasná obloha, na cestu nám svítí měsíc.

Vytáhnu vánočku, perník a cukroví od Vánoc a lehce snídáme. Saša moc jíst nechce, protože jí není úplně dobře, nevíme zda je to způsobené cestou, nebo jejími nedávnými problémy. Pomalu začíná svítat a my vyrážíme po červené směrem na Kozí Chrbát. Cesta nejprve vede po silnici, posléze lesem po cestě. Zatím máme jak sněžnice tak mačky na batohu a jdeme v botách jen o hůlkách. Sněhu moc není a tak se moc neboříme, občas to trochu podkluzuje. Pod Kozím Chrbátem parta lidí okupuje salaš či seník a na prostorné louce kempuje. Pokračujeme do kopce na planinu Kozího Chrbátu. Saša do kopce jde pomalu a tak si krátím čas focením. Všude dokola jsou k vidění úžasná panorámata. Zasněžená Malá Fatra, v údolích se usadila mlha a nad námi jen svítí slunce.

f0003.jpg f0004.jpg

Taky už vidíme co nás ještě všechno bude čekat, než se nám podaří vystoupat na Velkou Chochuli. Z Donoval je to téměř 1000 metrů převýšení a k tomu ještě ve sněhu a s těžkým batohem plným řízků. Sníh je sice poměrně zmrzlý, ale stejně jdeme ve sněžnicích, abychom je nemuseli nosit na batohu. Obcházíme Kozí Chrbát po žluté do Hiadeľského sedla (1099). Zde potkáváme čtveřici Slováků kteří se též rozhodli dojít dnes na Ďurkovou. Po malém občerstvení se vrhneme do zdolávání Veľké Chochuľe (1753), ale nejprve budeme muset zdolat Prašivou (1651). Cesta vede lesem a celkem v pohodě stoupáme vzhůru. Pak se ale na mýtině stočí vlevo vzhůru a šplhání do prudkého kopce připomíná boj. Je to dost vyčerpávající, navíc sklon kopce je tak na hranici možností našich sněžnic. Stopy vedou různými směry a i přes to, že máme s sebou GPS, povedlo se mi trochu odchýlit z cesty. Konečně jsme na Prašivé a Saša zjišťuje, že ještě bude Malá Chochule(1718) a potom teprve Velká. Na Velké Chochuli si dáváme lehký odpočinek a potkáváme několik lidí, kteří ráno vycházeli z Ďurkové. Je nám jasné, že pokud na chatu dojdeme, nebude to za světla.

Nyní už nevede cesta jen neustále do kopce ale občas i dolů a tak se nám jde lépe. Někde pod skalkou obědváme řízečky z domova. Před Latiborskou Hoľou (1643) zapadá slunce. Saša už toho má dost a já jsem trošičku nervózní, že nepostupujeme tak rychle, jak by bylo dobré a tak na Sašu spustím aby přidala. Je z toho hádka, Saša naštvaná mizí někde v dáli a já se jí snažím dohonit a pak se jí omlouvám. Je moc naštvaná a kolem je už tma a my postupujeme dál směrem k Ďurkové. Z posledních sil se vyškrabeme na vrchol Ďurkové (1749) a pak už jen klesáme dolů k útulně. V útulně je asi 20 lidí, ale naštěstí pro nás chatár najde volná místa. K večeři si dáváme jeho výbornou kapustnici a řízečky a v podstatě na dně sil uleháme na šíleně přetopené půdě.


Pátek 28.prosince 2007
Cesta z Ďurkové na Chopok


f0012.jpg f0013.jpg

Další den se probouzíme kolem osmé, neboť všichni okolo už od rána balí a chystají se na tůry. Odcházíme z půdy jako poslední, kupujeme si od chatára litr vařící vody (za 10 sk) a děláme si čínskou polévku. Pak ještě dva čaje a k tomu vánočku, pobalíme a vycházíme z temné útulny ven na ostré denní světlo. Obujeme si sněžnice a pomalu stoupáme na Chabenec (1955). Na Chabenci fouká poměrně silný vítr, ale jsou zde nádherné výhledy, tak párkrát exponuji a pokračujeme krkolomným sestupem do sedla pod Chabencem. Následující část kolem Kotliské(1936) je hodně exponovaná a ještě víc zledovatělá a tak jsme měli co dělat, abychom se na svahu ve sněžnicích udrželi.

V Křižském sedle (1774) se chystáme k obědu, já si už dělám chutě na vepřový řízeček s chlebem, ale někde se asi stala chyba, Saša totiž zřejmě řízky zapomněla na Ďurkové a tak jsem vyfasoval akorát jeden malinký krutí jako satisfakci a pak jsem se už musel pustit do poličanu. Kolem chodí hodně lidí jenom v botách, ale myslím, že to není úplně dobrý nápad, neboť ve sněžnicích tolik nepadá sníh do bot a rozhodně se to méně boří a taky to neklouže.

f0020.jpg f0028.jpg

Kousek za Poľanou (1889) potkáváme naši dvojici z Brna a vyměňujeme si zkušenosti o schůdnosti cesty a obsazenosti jednotlivých chat. Těsně před západem slunce přicházíme ke kamenné chatě pod Chopkem a rozhodujeme se, že dojdeme až na Štefánikovou chatu. V Demanovském sedle, ale měníme názor a rozhodujeme se postavit si stan. Je téměř bezvětří a tak se to jeví jako dobrý nápad. Trochu problém je, že stan moc dobře nelze přikolíkovat v prašanu. Různě s tím laborujeme, pak Saša prohlásí, že to moc řeším a když teda vidíme, že stan aspoň trochu stojí, necháme ho být a jdeme vařit večeři. Vaření a vůbec spousta akcí po západu slunce před stanem je tak trochu utrpením, neboť člověk rychle vychladne a je mu hrozná zima. Sníme naši klasiku špek, cibuli s rýží a zalezeme do stanu. Vítr pomalu sílí a neustále mlátí s plachtou a tak se nedá moc spát. Navíc skrz stan profukuje a tak v podstatě fouká i ve spacáku a tak je navíc pěkná zima.


Sobota 29.prosince 2007
Cesta na Ďumbier a přes Čertovici na Ramžu


f0033.jpg f0035.jpg

Ráno vylézáme, daří se nám obout zmrzlé boty a kolem procházející turisté se diví, proč že jsme si vybrali to největrnější místo v okolí. Když jdu sbalit svojí nafukovačku, stane se něco, co mě asi bude ještě dlouho mrzet. Držím nafukovačku jednou rukou a když se snažím současně zapnout zip stanu, trochu ruku povolím, v tu chvíli mi vítr nafukovačku vytrhne a mizí s ní k hraně sedla, už bych jí měl, kdybych po ní bezhlavě skočil, ale nevím zda-li bych zabrzdil na zledovatělém povrchu dřív než bych sjel do údolí a tak raději neskáču, ale to už moje nafukovačka klouže po strmém svahu kamsi do doliny. Chvíli uvažuji, že bych se pro ní spustil, ale pak si uvědomuji, že bych jí buď vůbec nenašel, nebo bych se tak maximálně někam sesypal, případně bych se už nedokázal vyškrabat zpět nahoru a tak ji nechávám svému osudu. Saša vidí tuto situaci jako konec naší výpravy, neboť se bez karimatky v -5 dá opravdu blbě spát. Já si však myslím, že pokud těď už budeme spát jen na útulnách, neměl by to být až takový problém.

Vystoupáme na Ďumbier, děláme několik fotek a míříme dolů na Štefánikovu chatu. Stavíme se pro vodu a půlitr kofoly, mezitím se dozvídáme, že Bláža má chřipku a že tudíž nepřijedou. Měníme tudíž plán a místo noclehu za Heľpou(~800) pokračujeme z Čertovice dále až na Ramžu. Cesta do Čertovice je pěkná, ale je tu poměrně hodně lidí a musíme se prodírat zasněženou kosodřevinou. Před Čertovicí ještě sejdeme mezi lyžaři sjezdovku a rychle opouštíme civilizaci a míříme do sedla pod Lenivou. Úsek od Chopku jdeme v mačkách, protože cesta často vede mezi kameny, nebo šikmým traversem a to se jde v našich sněžnicích moc špatně.

f0039.jpg f0040.jpg

V sedle si Saša stěžuje, že si na Čertovici nemohla dát ani kafe a že ještě neměla ani oběd a to se už pomalu začíná stmívat. Něco málo pojíme a vydáváme vstříc neznámým dobrodružstvím, která nám přichystá oblast jež byla hodně zasažená polomy. Nejprve podle GPS zjišťujeme, že jdeme špatně a pak pomocí stejně technologie velmi rychle cestu znovu najdeme. Oblasti které byly polomy hodně zasažené jsou dnes již odklizené a tak se žádné stromy nepřelézají, jen čas od času se jde po holinách, ale to v zimě ve sněhu zas tak nevadí. Když se setmí, chybí nám na Ramžu ještě tak hodinka cesty. Potkáme jednoho člověka co si zašel na Ramžu jen na otočku a sděluje nám, že cesta je pěkně průchozí a že na chatě je jeden postarší Němec, který nachystal dřevo a topí. Vše bylo pravda a tak jsme měli radost, že nemusíme ještě po tmě běhat po lese a shánět dřevo. Jen tu chyběla tekoucí voda a tak jsme půl večera jenom tavili sníh a vařili spousty čaje, polévku a rýži. Za celý den jsme toho moc nevypili a tak se čaj moc hodil.


Neděle 30.prosince 2007
Z Ramže na Andrejcovou


f0041.jpg f0047.jpg

Na dnešek jsme měli nachystané poměrně velké sousto. Chtěli jsme dojít z Ramže až na další útulnu co je po cestě a to je Andrejcová. Ale vzhledem k tomu, že i náš Němec šel tuto cestu dva dny a navíc nás měl čekat úsek polomů, moc jsme nevěděli jak to zvládneme. První asi kilometr, možná něco víc, se šlo dobře. Tam jsme na jedné mýtině potkali týpí a v něm asi 12 německých skautů či tak někoho. Moc je táboření v Tatrách evidentně bavilo, neboť podle asi 5 x 5 metrů vyhloubeného čtverce bez sněhu, který byl vzdálený od toho místa pár kilometrů, jsme určili, že asi nikam moc nespěchají. Následující úsek byl plný spadlých stromů, které se musely buď obcházet, přelézat, nebo podlézat. Nakonec jsme si na to sundali sněžnice, neboť místy to bylo dost obtížně balancovat s batohem na zádech a ještě se sněžnicemi na nohou. Ale po tomto úseku už šlo všechno hladce a pod Homoľkou (1659) jsme si dali oběd. Potkali jsme další čtyři lidi, kteří nám potvrdili, že cesta je dál dobře průchozí a že na Andrejcovou to je ještě víc jak den cesty.

Ještě před tímto setkáním se nám přihodila opravdu zajímavá věc. Kousek cesty za těmi německými indiány jsme na cestě našli položenou pěkně složenou karimatku a nikdo nikde kolem. Tak jsem jí vzal a bral jsem to v podstatě jako zázrak, jenž mi daroval tuto karimatku, když mi vítr sebral předevčírem moji nafukovačku. Ale ti čtyři lidé povídali cosi o dvou Holanďanech, kteří mají před nimi asi 1,5 hodiny náskok a které jsme tedy museli potkat, ale my je nepotkali. A tak celá tato věc s karimatkou zůstala jednou velkou záhadou.

f0045.jpg f0044.jpg

Cesta až na Kolesárovou (1507) probíhala v podstatě hladce, procházeli jsme krajinou řídkého lesa, což se mi hrozně líbí, když je svah kopce jen řídce porostlý a zasněžený a díky silnému kontrastnímu slunci je zeleň těchto stromů téměř černá. Na Kolesárové jsem očekával největší problémy s polomy, vždyť před lety jsme to v těchto místech museli kvůli polomům vzdát a otočit a sejít do Heľpy. Naštěstí většina spadlých stromů je již odklizená a díky sněhu jsou zbytky zasněžené a tak co se nepřejde se obejde a nečiní to zvláštní problémy.

Po prudkém sestupu jsme se ocitli v sedle Priehyba (1189). Zbývala nám asi hodina do setmění a přes Velkou Vápenici (1691), bychom šli hrozně dlouho a navíc jsme toho už měli docela dost. Rozhodli jsme se obejít Vápenici z jihu po silnici, kterou používají lesáci a pak do sedla Priehybka (1550) se dostaneme po modré značce. V sedle jsme byli už za tmy. Naštěstí bylo pěkně vítr foukal jen slabě a na Andrejcouvou zbývalo jen 45 minut známým terénem, asi po hodině jsme došli k chatě, kde byli v tu dobu již 4 Slováci. Uvařili jsme si a zalehli. Zítra nás nečekal žádný pochod, ale pobyt na útulně.


Pondělí 31.prosince 2007
Pobyt na Andrejcové


f0006.jpg f0007.jpg

Jelikož se nám podařilo na Andrejcovou dorazit o jeden den dříve, rozhodli jsme se zůstat na útulně a vyrazit dál až další den. Počasí se během noci změnilo, už nebylo jasno, ale obloha byla plná oblačnosti, ale i přesto občas prosvitlo z pod mraků slunce a zatím nesněžilo. Rozhodli jsme se tedy, že po snídani vyrazíme za útulnu na soušky a připravíme tak nějaké dřevo na dnešní večer. Na Andrejcové je jedna sekyra se špatným topůrkem, takže sekyra je spíš zbraň než velký pomocník a pak taky pila, se kterou by mohl člověk vstoupit do kapely, moc pěkně se na ní drnká.

Hned jak jsme vyšli ven, uviděl jsem svůj cíl. Asi 15 metrů vysoká souška, to by byl rozhodně hodnotný cíl pro začínajícího dřevorubce. Ale Saša nechápala k čemu takový obrovský a tlustý kmen použijeme, prý se nám ani nevejde do kamen a taky se nám ani nepodaří ho dostat k útulně a tak jsem se nakonec nechal zviklat a místo pěkné soušky jsme začali kácet něco, co spíše připomínalo dva vánoční stromečky, než pořádný strom. Pak jsme ještě rozřezali jeden strom, který už ležel opodál a kmeny jsme odtáhli ke srubu, kde jsme se je chystali nařezat na špalky. Ale tato práce mě hrozně rozčilovala, protože tu není ani koza a tak kmen pořád někam odskakoval a řezání se tak komplikovalo. Po rozřezání těchto dvou kmenů, jsem celý naštvaný odešel zatopit a uvařit oběd. Během oběda mě zlost přešla a hlavně dřevo téměř došlo a tak jsme se chystali na další várku.

f0011.jpg f0015.jpg

Mezitím přišel Maťo s Lucií a že nám za chvíli přijdou pomoci. Změnili jsme taktiku a začali postupně ořezávat dvoumetrové pařezy, které se zde vykytují. Aspoň nám kmen nikam neodskakoval. Když to viděl Maťo povídal nám o nějakém kopci, který připomíná ježka, neboť na něj chodí cikáni na dřevo a jsou líní se při řezání ohýbat a tak nechávají 1,5 metrové kolíky od země. Pak ale uviděl moji původní soušku a přiznal se, že ještě nikdy neviděl padat strom a tak bylo rozhodnuto, že mu to musíme ukázat. Během čtvrt hodinky strom s rachotem žuchnul na zem. Pak jsme ho trochu naporcovali a došli k závěru, že by to pro dnešek mohlo stačit.

Pak už jsme jenom vařili, převážně teda čaje, neboť moc jídla jsme s sebou už neměli. Zato Maťo s Lucií se ve vaření přímo vyžívali. Měli s sebou sirové maso a různě ho pekli v alobalu, trochu jsem záviděl. Pak jsme byli nějak unavení a navíc se nám nepodařilo v útulně vytopit na víc než asi 6 stupňů a tak jsme zalezli do spacáků a lehce podřimovali. Mezitím ještě přišel Pavel z Kráľovi Hoľi, který pracuje v Irsku a tady si teď získává zkušenosti, noc na dnes spal u vysílače někde v záhrabu. Trochu jsem tomu nerozuměl, neboť tam vždy byla otevřená místnůstka pro turisty a rozhodně tam bude příjemněji než někde v záhrabu. Pak už jsme se jen probudili na půlnoc lokli si šampaňského, vyčistili si zuby a sledovali Maťovi rachejtle a pak šli spát.


Úterý 1.ledna 2008
Cesta z Andrejcové na autobus do Liptovské Tepličky


f0023.jpg f0030.jpg

Ráno jsme vstávali jako poslední, neboť jsme se rozhodli, že vlastně už nikam nepůjdeme a že akorát sestoupíme do údolí do Liptovské Tepličky a pak odjedeme autobusem do Popradu. Ráno bylo vidět asi na sto metrů a padal sníh a foukal vítr, celkem nepříjemné podmínky a tak jsme byli rádi, že můžeme jít dolů.

Liptovská Teplička a její okolí nebylo kvůli hustému sněžení téměř vidět, vesnička na mě působila jako by byla úplně odříznutá od světa, ale u hasičské zbrojnice stál autobus, který zrovna odjížděl do Popradu a tak jsme do něj akorát naskočili a uháněli pryč z hor. V Popradu jsme koupili jízdenky na vlak a šli najít vhodnou hospodu na čekání. Čekání nám zkrátilo několik piv a segedínský guláš s držkovou polévkou v mém případě.

S vlakem to bylo vůbec zajímavé. Měli jsme lůžka, ale vůz ve kterém měli být podle ražení vlaků 1. ledna nejede, ani když vlak hlásili, tak náš vůz nehlásili, ale nakonec tam byl a tak jsme nastoupili. Ještě se nám snažil průvodčí vysvětlit, že když je muž a žena společně v jednom kupé, tak si musí koupit i zbývající třetí místo. Tak jsme mu řekli, že nemusíme být spolu a když asi zjistil jak páchneme po tom týdnu v horách, nechal nás asi raději pohromadě. Ráno jsme se probudili v Brně a měli jsme takovou jarní náladu, ale zima asi bude ještě několik měsíců pokračovat.



Arménie 2007 Hlavní stránka Nízké Tatry 2008

Vytvořeno 08.01.2008 20:42
Copyright © 2008 by Jiří Humpolíček
Linux is like a wigwam. No windows(TM), no gates, apache inside. :-)