Někdy z jara jdeme takhle se Standou po Praze a přemýšlíme co budeme dělat o prázdninách, no a jelikož má Standa hrozně rád teplé kraje, řekl mi, "pojedeme do Španělska". Já zrovna moc netrpím na teplé kraje, ne že bych je neměl rád, to ne, ale jednoduše na nich nejsem závislý. Proto jsem Standovi jeho nápad nijak nerozmlouval, ale říkám mu, že by v tom měli být též hory. Standa při pohledu na převýšení Václavského náměstí měl zřejmě dojem, že podobné věci mu nemůžou žádným způsobem vadit a tak souhlasil. :-) A tady vlastně byl počátek našeho výletu do Pyrenejí.

Další kapitolou bylo sehnat nějaké informace o Pyrenejích, naplánovat cestu, sehnat mapy, vymyslet způsob dopravy, stanovit termín ... Informace kompletně pocházeli z internetu, ale abych pravdu řekl, moc se mi jich touto cestou najít nepodařilo. Našel jsem pár článků, které se vlastních hor týkali jen okrajově a pak jeden, který popisoval kompletní přechod od Středozemního moře až po Atlantik. Tato představa se mi velice líbila, bohužel jsme byli trochu limitováni maximální možnou délkou našeho pobytu, která se nakonec vyšplhala někde k 26 dnům, to ale na kompletní přechod nestačilo, tudíž jsme plánovali cestu podle článku nějakých dvou českých skautů, kteří přešli podstatnou část centrální části Pyrenejí. Mapy se nám podařilo až na výjimky sehnat v Kiwi. Ohledně dopravy to nejprve vypadalo na stop, ale postupem času jsme si uvědomili, že potřebujeme být v nějaký pevný termín jistě zpátky doma, což by znamenalo odjíždět s náležitým časovým odstupem, který by případně pokryl neochotu řidičů nás vzít a to by mělo neblahý dopad na délku pobytu v horách a tak se nakonec jelo autobusem se společností Eurolines.

Kdo to v Pyrenejích moc nezná, tomu se, pro lepší představu, určitě bude hodit mapa s náčrtkem naší cesty.
Mapa: Andorra 2002
Mapa: 25K Pica d Estats Mont roig (ALPINA) 2002 LLEIDA
Mapa: Sant Maurici
Mapa: Boi
Mapa: Posets Maladeta 40K (ALPINA)
Mapa: Bachimala
Mapa: 40K Ordesa (ALPINA) 2002 HUESCA


Středa 26.června 2002

Jelikož autobus odjížděl až v 16:30 nechali jsme nakupování až na dnešní ráno. Přepadli jsme supermarket a nakupovali spoustu pro normální život normálních lidí kuriózních věcí ve velkém množství, byli to samé ovesné vločky, čokoláda, rozinky, rýže, cibule, salámy ... Po návratu z nákupu začalo obrovské balení. Dnes si říkám, že bylo asi dobře, že jsme neměli po ruce váhu, neboť hned první den v horách mi bylo jasné, že takhle těžký baťoh jsem ještě nikdy nenesl a to jsme měli s sebou jídlo na necelých 14 dní.

Pár minut po půl páté vyjel autobus z Florence směrem Toulouse. Cesta měla trvat nějakých 26 hodin a tak nám bylo jasné, že budeme kvalitně vyspalí a taky otlačení po celém těle. Chvíli před šestou měl Standa ještě náladu na vtipkování a tak do našeho deníčku zapsal něco ve smyslu, že se mu cestuje velice dobře a taky že objevuje spoustu nových a stejně nepohodlných pozic jak si sednout, taky poznamenal, že jsme si zapomněli vzít s sebou míč proti trudomyslnosti a tak nevím jestli to nemáme otočit a celou výpravu zabalit.


Čtvrtek 27.června 2002

Kolem deváté hodiny ranní jsme dorazili do Lyonu, kde se přestupuje do příslušného autobusu, podle toho kam má člověk namířeno. My jsme nastoupili do autobusu který měl konečnou zastávkou právě v Toulouse a jeho cesta vedla přes Valence, Avignon, Nimes, Montpellier, Narbonne a Carcassonne. Cesta autobusem byla vcelku příjemná, zvláště při pohledu z okna při průjezdu jižní částí Francie. Slunce pálilo a příroda kolem vypadala jako vyprahlá prérie, ale nám to nevadilo, protože autobus byl klimatizovaný :-). O půl sedmé jsme vystoupili na nádraží v Toulouse a přemýšleli jsme kterým směrem jsou ty Pyreneje. Taky jsme si všimli budovy vlakového nádraží hned vedle autobusáku a jelikož nás představa noci strávené uprostřed Toulouse příliš nelákala, sedli jsme do vlaku a popojeli asi 50 kilometrů za město do Foix, odkud jsme pokračovali stopováním. Tímto počinem jsme zjistili, že francouzské dráhy nepatří zrovna k těm nejlevnějším (těch 50 kilometrů nás každého stálo, i přes jakousi mládežnickou slevu na ISIC kartu, zhruba 9 euro). Původně jsme chtěli jet celou cestu z Toulouse do Andorry stopem, ale když jsme autobusem do centra jeli asi tak půl hodiny, město mělo vlastní letiště a metro, měli jsme pocit, že to tím vlakem bude o facku jednodušší.

Jak jsme se blížili k horám, zvedal se vítr a oblohu pokryly těžké tmavé mraky, naštěstí byly natolik milosrdné a nespustily na nás dešťovou sprchu. Z Foix do Tarrascone nás vezl nějaký sympatický (no když nás vzal :-)) Francouz, odtud jsme pokračovali po svých a zároveň se pokoušeli někoho zastavit. Již se stmívalo, mohlo být tak deset, když nám znenadání zastavily dvě Španělky, nebo Francouzky v tmavém Citroenu (v té tmě by bylo každé auto tmavé :-)). Jejich autíčko bylo pro čtyři osoby a naše bágly skoro malé, ale nakonec jsme to do toho kufru našlapali. Děvčata nám nabídla, že nás odvezou do Ax a my jsme s tím nemohli než souhlasit. Rozhovor trochu vázl neboť kromě francouzštiny a španělštiny jiný jazyk neovládaly a tak jednou za čas prohodily zda-li je všechno OK a my na to, že jo. Jak slíbily vysadily nás v Ax, kde jsme se rozloučili několika polibky. Standa, starý proutník, samozřejmě více myslel na líbání než na své věci a tak po jejich odjezdu zjistil, že si v kufru zapomněl mačky. Chvíli jsme se je pokoušeli najít, ale po chvíli jsme to vzdali a ulehli jsme na trávník u silnice kousek za městem. Bylo už kolem půlnoci.


Pátek 28.června 2002

Vstali jsme kolem půl sedmé, upravili se (aby nás někdo vzal :-)) a vydali se několik kroků na stop (to je výhoda spaní u silnice). Moc se nám nedařilo, zřejmě jsem se špatně učesal a tak jsme se trochu prošli (do Andorry to bylo ještě asi 60 km). Po nějaké době nás vzal pán s dodávkou až do Andorry do města Canillo (1531). Bylo krásné pozorovat, jak se z ničeho nic udělalo krásně v okamžiku, když jsme překonali hraniční hory. Do Andorra la Vella jsme dojeli autobusem (12,5 km za 1,62 euro za osobu a bágl). Celá Andorra na mě působila dojmem, že tu mají hrozně moc peněz a všechny domy vypadaly jakoby je postavili za minulých pět let (všude kolem se brutálně stavělo). Vlastní la Vella je také kapitola sama pro sebe, mezi horami krásné nové domy, super. Standa si koupil nové mačky a pak už jsme jen přemýšleli kudy vede cesta do hor. V turistickém informačním středisku nám slečna ochotně ukázala mapu (mapu této oblasti jsme neměli) a ní jsme objevil trasu GR-11 a tak jsme se po ní vypravili na Coma Pedrosa.

První výšlap do kopce byl hodně tvrdý, asi jsme nebyli zvyklí a jídla bylo moc. Navíc jsme zjistili, že z něj stejně musíme zase do vesnice v údolí a tudíž jsme mohli začít v té druhé vesnici (byl to ale hezký trénink). Tam se potvrdilo, že jdeme dobře po GR-11 na Coma Pedrosa. Šli jsme ještě nějakou chvíli a zapíchli jsme to někde na hranici 2000 m, byli jsme dost unaveni a po vydatné večeři a krátké, ale příjemné koupeli v místním vodopádku jsme ulehli do stanu.


Sobota 29.června 2002

Po snídani, náš vrcholový tým s jistou dávkou nedočkavosti vyrazil zdolat první vrchol bezmála 3000 metrů vysoký, jedná se o již zmiňovaný vrchol Coma Pedrosa (2945), který je nejvyšší horou Andorry. Po cestě se nám poštěstilo a konečně jsme narazili na skupinu anglicky mluvících lidí a dokonce to byli praví Angličané. Náš rozhovor trval sice jen krátce, ale za tu chvíli nám stačili povědět o tom jak je možné v krajině vidět kroužící supi s kostí v zobáku, která jim občas upadne a to pak je podle nich prostě super, bát se prý nemusíme, po turistech jdou až když vypadají dost mizerně :-). Dále nám povídali o jejich příteli kterému je asi 80 a tu naší cestou chodí každý den. Nevím zda-li chodí až na vrchol, ale my toho s báglem měli plné kecky.

Při závěrečném stoupání k vrcholu, nám pro změnu cestu zkřížil pár Němců z Dolního Dvořiště a byli hrozně šťastní, když jsme věděli kde to je. Počasí na vrcholu nebylo nikterak špatné, ale ve vzduchu bylo spousta mraků, které měly tendenci vytvořit nějaké překvapení v podobě bouřky. Mazali jsme proto rychle dolů směrem na kempovací místo Pta de Boet. Ze sedla Portella de Baiau (2790) jsme si tak trochu "zpříjemnili" sestup, když se nám nepodařilo trefit vyšlapanou cestu. U jezera Estany de Baiau oblaka spustila svojí kroupovo-dešťovou symfonií doprovázenou přehlušujícím rachotem hromů. Naše kroky se stále zrychlovaly a snažily se uniknout z tohoto nežádaného představení. Odpočinutí nás čekalo až louce s několika postavenými stany. Bouře již polevila, jen zdáli bylo občas slyšet hluboké dunění, déšť pomalu ustal na scéně se objevilo slunce, které mi vysoušelo nedbale zabalené věci z nechráněného batohu. Podrobnější průzkum louky prokázal ještě druhý způsob jejího využití a to jako pastvinu pro dobytek, zvláště pak od jednoho konkrétního druhu zde bylo tolik hmatatelných stop, že byl prakticky problém postavit stan na nepoznamenaném místě. Po večeři jsem též pohostil nedaleko pasoucí se párek koní trochou rozmočených ovesných vloček seškrabaných z vnitřku mého batohu (v budoucnu již nebudu šetřit igelitem :-)).


Neděle 30.června 2002

Programem dneška se stalo zdolání vrcholu Pica d'Estats (3143). Cesta k němu nás vedla kolem chaty Refugi de Vall Ferrera (1940), dále pak kolem jezer Estany de Sotllo (2352) a Estany d'Estats (2471) a po závěrečném výstupu do sedla Port de Sotllo (2894) na nás čekalo už jenom několik set metrů na samotný vrchol.

Po obědě u jezera Estany de Sotllo panovaly různé názory na zdolání vrcholu, ale zhodnocení počasí, které vpravdě nebylo ideální, jsme se rozhodli se o to alespoň pokusit. Výstup do sedla Port de Sotllo vedl zpočátku po kamenité suti, která postupně přecházela v sněhové pole. Celý výstup byl doprovázen naprostým bezvětřím, nebo jen slabým větrem, ale toto se radikálně změnilo v samotném sedle, kde si vítr skutečně přišel na své. V sedle Standa upřednostnil "opalování" na sněhu před výstupem na vrchol pouze na lehko. Dohodli jsme se, že cca za půl hodiny budu zpátky.

První i druhý pokus skončil nezdarem (uvědomil jsem si nebezpečnost sestupu stejnou cestou), nakonec už téměř rozhodnutý vykašlat se na to, jsem našel docela pěknou cestu po pevném kameni, po které jsem vylezl na vrchol P. Verdaguer (3125). Odtud už na Pica d'Estats (3143) vedla krásná cestička a celá cesta byla tak na deset minut. Bohužel hodinky nemilosrdně odtikaly dohodnutý čas a tak jsem se otočil a vrátil se. Při sestupu jsem našel skutečnou cestu která vedla na vrchol, a tak cesta dolů byla o něco příjemnější.

Po setkání se Standou jsme se vydali hledat odbočku přes hřeben k chatě Ref. Broate (2223), šli jsme chvíli po sněhu, pak traverzovali hnusnou sutí, až jsme konečně našli lehký nádech cesty v terénu. U jezera v samém vrcholu údolí Valleta de Barz, jsem si myslel, že žlab co vede nahoru na hřeben, je naše hledaná cesta, avšak žádný náznak cesty vidět nebyl. Bylo již pozdě, a tak jsme postavili stan kousek za jezerem na znovu nalezené cestě vedoucí k chatě Refugi de I'Estany Pinet. Ještě před večeří jsem se rozhodl o prozkoumání onoho žlabu jen tak na lehko. Z dnešního pohledu považuji můj nápad za pěknou kravinu.

Žlab vedl od jezera zhruba 400 metrů vzhůru a končil ze spodu neznatelným sedýlkem (2777) na hřebeni. Vzít si s sebou pouze hůlky a mačky nechat v batohu, dnes hodnotím taky jako pěknou blbost, neboť cesta ze začátku vedla asi 100 metrů sutí, dalších 100 metrů pokračovala po sněhu se sklonem tak 30-40°, pak se sklon trochu zvýšil (40-50°) a po této části se žlab zužoval do závěrečného komínu se sklonem (50-60°). Ušel jsem sotva pár metrů a podklouzla mi noha, naštěstí mě udržely zapíchnuté hůlky. Při snaze se znovu postavit na obě nohy, mi podjela druhá noha a po několika vteřinách boje jsem prohrál a následoval pád ze svahu dolů. Naštěstí má pravá ruka zachytila okraj sněhu a strhla mě do odtáté díry mezi sněhem a skálou. Následoval pád 2-3 metry kamsi pod ledovec. Po chvíli jsem se začal zvedat, zápasil jsem s nepřirozeně zašprajcovanou levou nohou, ale naštěstí v celkových škodách byla jen naražená pravá ruka. Nevím co mě to napadlo, ale trochu jsem se oklepal a pokračoval v bláznivém nápadu dokončit výstup, tentokráte po skále. Byl to hodně blbej nápad, neboť skála mi skoro vždycky zůstala v ruce a stékala po ní voda. Po deseti metrech jsem to zabalil a zahájil návrat. Ale jak dolů? Po sněhu už radši ne, riskovat téměř jistou jízdu několik set výškových metrů po sněhu dolů jsem nechtěl. Po mokré drolivé skále to moc nešlo a tak jsem se nakonec zašprajcnul mezi skálu a sníh a pomalu se posunoval dolů. Asi po 30 metrech se mi podařilo vylézt z té hnusné díry, svah už nebyl tak prudký a tak to šlo sejít dolů i po sněhu. U jezera jsem měl pocit, že jsem se znovu narodil.


Pondělí 1.července 2002

Po včerejších zkušenostech neměl Standa ani já náladu pokoušet štěstí překonáváním málem osudného sedla, proto nám připadalo rozumné pokračovat dále údolím Valleta de Barz. Všechno by bylo v naprostém pořádku, kdyby se nám po kilometru neskryla cesta v mapě pod její legendu. Po neúspěšném výzvědném pokusu od přicházejících Francouzů, se nedalo dělat víc, než pokračovat dokonce po značené cestě stále hlouběji do údolí a hledat odbočku do sedla Port de Lladorre (2444). Nedokážu odhadnout jak hluboko nás zavedla cesta, ale podle všudypřítomného listnatého lesa, který hodně připomínal deštný prales, bych odhadoval nadmořskou výšku pod 1000 metrů. Francouzi se evidentně zabývají značením cest podstatně více než Španělé a tak pro nás nebyl problém na rozcestí zvolit správný směr do sedla.

Plán na zbytek dnešního dne byl až protivně zřejmý, nastoupat to, co se nám od rána podařilo ztratit. Narozdíl od předchozích dní, byl ten dnešní opravdu povedený, slunce pálilo na bezmračném nebi a já byl vděčný za stín poskytovaný hustým lesem. Avšak to nemohlo trvat věčně, neprodyšný les se změnil v horskou louku a jen pár nepoddajných osamoceně stojících stromů zde bojovalo o možnost existence s nadmořskou výškou. Právě v těchto místech nás míjela rodina pasáků krav, jenž hnali své stádo do údolí. O několik set metrů výše se sklon údolí umírnil a v tomto takměř ideálním místě měli pasáci po svahu postaveny svá kamenná letní sídla, jež spíše než pohodlí, poskytovala možnost úkrytu před nepřízní počasí. Pod sedlem nás zastavil neúprosný čas a my dnes už neměli chuť s nikým dál bojovat. Na pěkném rovném plácku pod sedlem jsme postavili stan.


Úterý 2.července 2002

O půl desáté čekám v sedle na Standu a kochám se pohledem na chomáče mraků, na jejich beznadějný pokus odcizit nám slunce. Je to opravdu překrásný pocit sedět na sluníčku a představovat si, jak je asi škaredě dole v údolí. Ze sedla bychom se rádi dostali někam k jezeru Estany de Romedo de Baix (2020), bohužel snad kvůli obrovské spleti cestiček převážně asi od ovcí, nebo naší nepozorností, ale především kvůli absenci značení (už se zase pohybujeme na Španělské straně) nám pravá cesta zmizela a my si museli hledat alternativu ve volném terénu. Místa naše cesta byla velice vysilující.

Druhá polovina dne se odměnila v podobě několika kilometrů horské kamenité silnice, od které vedla pěkně značená cesta kolem chaty Refugi de Cartescan (2240) až k obrovskému otevřenému prostranství s jezerem Estany de Cartescan. Krajina v kolem horské silnice připomínala jakousi step či poušť, pálilo slunce, potoky v mapě byly ve skutečnosti vyschlé, flóru, která zde rostla, bych si právě docela dobře představil někde na poušti, jen kaktusy mi zde chyběly. A nad údolím kroužilo několik ostražitých supů.

V sedle Coll de Cartescan (2680) se zhoršilo počasí a jelikož nálada na bouřku na hřebeni mezi námi nepřebývala, sestoupili jsme do údolí ke třem jezírkům, u kterých jsme postavili tábor.


Středa 3.července 2002

Sestupujeme k silnici, potkáváme stádo koní. Nejprve jich vidíme jen několik, ale když se po louce rozkřiklo, že přijeli turisti, začnou se k nám všichni sbíhat. Zanedlouho je jich kolem nás asi tak dvacet. Navíc jsou hrozně zvědaví, především se zajímají o můj batoh. Odháním je a pokouším se je vyfotit. Když se znovu vracejí, napadne mě myšlenka, pokusit se na nějakého naskočit a trochu se projet. Dlouho neváhám, vyberu si jednoho co stojí vedle mě, rozbíhám se, naskakuji na něj, kůň už taky běží, udržím se na něm několik vteřin a padám na zem. Pokusím se o to ještě několikrát, ale bez výraznějšího úspěchu.

Kráčíme po silnici o které víme podle mapy, že nikam nevede, respektive, že končí zvláštní čárou v mapě. Jsme přesvědčení to po té zvláštní čáře sejít dolů. Jedná se asi o 600 metrů na necelém kilometru. To si ovšem uvědomujeme až při samotném sestupu. Již víme co reprezentuje ta podivná čára, je to stará, již nepoužívaná a dosti exponovaná železnice, která zřejmě sloužila, stejně jako ta silnice po které jsme šli, při stavbě vodovodu. Sestupujeme chvíli po ní, chvíli volným terénem, kde všechno šeredně škrábe a hlavně je to příliš prudké, v závěru klesání nalézáme cestu, která nás zavede do městečka Tavascan (1167). Spíše než městečko, bylo by vhodnější napsat, turistické centrum, vždyť kromě pár obytných domů a dvou restaurací, tu nic nebylo.

Naše zásoby se pomalu krátí a proto potřebujeme nějaké potraviny, nebo samoobsluhu. Při pohledu do mapy mi padne do oka "městečko" Lladorre. S vidinou pořádného dlabance se blížíme po silnici a přemýšlíme, co všechno koupit. Místo alespoň dvou supermarketů nás přivítá naprosto liduprázdná vesnice štěkotem smečky psů. Obědváme tedy z našich skrovných zásob a chystáme se do městečka Ribera de Cardos (898). Obáváme se, abychom nepřišli po zavírací době, ale nakonec díky odpolední siestě přicházíme naopak ještě před dobou otvírací. Kupujeme co hrdlo ráčí a vracíme se do hor přes vesničku Estaton (1237). Koupit by se tam nic nedalo, ale narozdíl od Lladorre tam bylo vidět živé lidi. Přespáváme na louce pod širákem pár set metrů nad vesnicí.


Čtvrtek 4.července 2002

Po ranním stereotypním snídacím a balicím rituálu, máme v plánu pokračovat do vesničky Dorve. Již se pomalu stává tradicí ztráta naší cesty, jinak tomu nebylo ani tohoto rána. Při prodírání se zarostlou strání se nám povedlo sejít z naší cesty GR-11 a než bylo vzneseno podezření o špatné cestě a chyba napravena, oplynula nejméně hodina a nemůžu říci, že by mě tyto kratochvíle nevyčerpávaly. Snad jenom zmínku o tom křoví, kterým jsme se prodírali. Ta rostlina mi trochu připomíná přesličku, vypadá jako větší vřes, zřejmě není nijak zvláštně chráněná, neboť roste i u nás kolem silnic a když je tak do půl metru vysoká, je celkem roztomilá. Ale na těchto stráních se jí nějak obzvláště dobře daří a mívá výšku kolem dvou metrů a příšerně škrábe.

Sotva se vrátíme na naši cestu potkáváme Španěla v protisměru, i přes neexistenci společného jazyka nadáváme všichni na kvalitu značení v této oblasti. Podle jeho vyprávění si máme dát pozor u vesničky Dorve, kde on strávil hodinu hledáním správné cesty. Na hřebenu obědváme a já si musím pro štěstí vyfotit jednu značku na GR-11. Při sestupu těsně nad Dorve musíme dát za pravdu Španělovi, neboť jeho vyprávění se shoduje s realitou. Nemáme chuť nikde bloudit a proto systematicky pročesáváme stráň a hledáme značku a skutečně ji nalézáme a vstupujeme do vesničky.

Dorve je zase jedna z těch nádherných vesniček, kde jakoby se zastavil čas. Jen několik stálých obyvatel, několik koťátek hrajících si na cestě a v ohradě pasoucí se koně, prozrazují život v této od civilizace na hony vzdálené vísky. Po sestupu si užíváme zaslouženou koupel v rybníku u vesničky La Guingueta d'Aneu. Tato vesnička je příliš malá, aby v ní měli vlastní potraviny, nejsme již z toho příliš překvapeni a odcházíme do několik kilometrů vzdáleného města Esterri d'Aneu (967). Někde jsem četl o Esterri jako o druhém největším městě v Pyrenejích a tak se těšíme na supermarkety přecpané bagetami a rýží :-). Skutečně zde byly nejméně dva "supermarkety", které jsme navštívili. Prodejna má sice v názvu něco jako supermarket, ale skutečnost bych nazval spíše malou samoobsluhou, ale přesto jsme za ně rádi a nestěžujeme si, vždyť bagety a rýži tam měli.

Chceme pokračovat zkratkou do vesničky Joe (1306), ale už do předu pochybujeme, zda-li tu cestu skutečně najdeme. Únava je ale silnější než se původně zdála a tak někde poblíž té zkratky nalézáme příhodné místo na poli a nocujeme. Ještě než ulehneme, jdeme jen pro zajímavost najít tu cestu. Nakonec na ní "prdíme" a jsme rozhodnuti se zítra ráno vrátit do La Guingueta d'Aneu a odtud pokračovat po GR-11.


Pátek 5.července 2002

Po návratu do La Guingueta d'Aneu (~930) se pokračovalo do Joe (1306), místy skutečně pěšinkou vysekanou mačetou v křoví (jo vegetaci se tady daří a turistů, kteří by cesty prošlapali, je málo). Joe je malá vesnička, ve které je k vidění hned několik truhlářských dílen, ono se toho asi v takhle odlehlých místech moc dělat nedá. S Joe vede GR-11 po nepříliš frekventované silnici, která několik kilometrů vede prakticky po vrstevnici a je z ní pěkný výhled do údolí na přehradu Panta de la Torrassa. Následně pak klesá do údolí a protíná se s říčkou Riu Escrita aby nás mohla vzápětí po druhé straně údolí zavést do městečka Espot (1320). Zde je možné koupit něco k jídlu. Turistický ruch je zde znatelně vyšší, vždyť po pár kilometrech začíná turisticky oblíbený park Sant Maurici. Tento park je opravdu krásný a velice mi charakterem krajiny připomínal italské Dolomity. Kdosi též přirovnával rumunské pohoří Retezat svojí četností výskytu jezer, právě k tomuto parku. A je skutečně pravdou, že nedostatkem vody zde trpět nebudete. U jezera Estany de Sant Maurici (~2000) byla kromě nás ještě asi 30 členná skupina nadšených Japonců.

Cesta nás vedla dál napříč parkem a my pomalu přemýšleli kde to zapíchnout na noc. Docela dobře jsme věděli, že kempování v oblasti parku je zakázáno, proto bylo cílem najít místo řádně kryté od cesty a pokud možno co nejdále od horských chat, kde by mohli nocovat všemožní ochranáři a správci parku. U jezírka Estanyola de Ratera jsme narazili na skupinku tří na těžko oděných Španělských dívek, které zde evidentně měly v plánu nocovat. Na nás tam bylo příliš rušno. U jezera Estany de les Obagues de Ratera (2250) ovšem situace vypadala daleko příznivěji a tak alespoň trochu schováni za malým kopečkem jsme na téměř ideálně rovném místě postavili stan. Podle ohniště a pováleného obdélníku trávy, bylo evidentní, k čemu toto místo slouží. Kromě nádherných skal porostlých smrky a borovicemi, byly všude kolem uchvacující rozkvetlé louky. Po koupeli v jezeře, byl nejvyšší čas zalézt do spacáků.


Sobota 6.července 2002

Vstáváme "již" v sedm hodin, neboť Standa se obává příchodu místních ochranářů. Postupujeme dál parkem a na jeho hranici zdoláváme vrchol Tuc de Ratera (2862), který sice nebyl obtížný, ale za to je z něj super výhled na všechny strany. Opouštíme park Sant Maurici a vstupujeme do dalšího národního parku, tentokrát se jmenuje Vall de Boi. Po GR-11 přicházíme k chatě Refugi de Colomers II (2130), která stojí přímo na hrázi jezera či přehrady Lac Major de Colomers.

Od chaty pokračujeme tentokrát po variantě cesty GR-11 a to GR-11.18, která podle mého názoru vede daleko zajímavější krajinou. Přecházíme sedlo Port de Caldes (2568), po krátkém, ale prudkém výstupu od jezera Estany del Port de Caldes (2437) k sedlu Coll de Crestada (2475), stavíme na rovné louce, která svým porostem připomíná pečlivě střižené golfové hřiště, stan. Ještě před večeří se belháme na lehko na vrchol Montardo (2833), odkud je prostě fantastický výhled na krajinu ozářenou pomalu zapadajícím sluncem.


Neděle 7.července 2002

Ráno je ve znamení klesání k chatě Refugi dera Restanca (2010). Za jezerem Lac dera Restanca, pokračujeme po nefalšované GR-11 směrem k jezeru Lac de Rius (2330). Po cestě údolím jsem zahlédl tři chlupaté tvory, nějaké hlodavce, každý vážil 4-6 kg, měřil tak půl metru a říkám si, že to s největší pravděpodobností byl svišť, ale divný je, že ani jeden nehvízdal. U jezera to Standa nazval měsíční krajinou a nebyl daleko od pravdy. Kromě nehybné vodní hladiny jezera a okolních kamenitých hor bez náznaku vegetace, tu nic nebylo a navíc do toho neskutečně pražilo slunce.

Obešli jsme jezero a na jeho druhé straně se nám otevřel pohled do údolí na jehož protější straně se tyčily vrcholy oblasti Maladeto Aneto. Ale ještě před tím nás čekal neoblíbený sestup do údolí do Ospitau de Vielha, kde ústí tunel spojující Španělsko a Francii. Řekl jsem tomu sestupu neoblíbený, neboť už několik dní jsem měl natažený stehenní sval a právě při sestupu to nejvíce bolelo a abych v tom nebyl sám, tak Standa si stěžoval na bolesti v kolenou. Po krátkém pochodu údolím jsme to zapíchli pod širákem na kraji lesa. Byla to paráda, pozorovat skrze větvičky stromů oblohu plnou hvězd.


Pondělí 8.července 2002

Dnešním dnem vstupujeme do oblasti Maladeto Aneto a vlastně zahajujeme výstup na nejvyšší horu Pyrenejí, Pico de Aneto (3404). Od přehrady se stoupalo řádně zarostlým lesem, postupně však křovin a stromů ubývalo, až nás konečně cesta zavedla k jezerům Estanyets de Cap d'Anglos, kde se nacházela malá chatička pro nouzové přespání. Uvnitř to nevypadalo příliš tragicky, ale přesto bych upřednostňoval spaní ve stanu. Obloha se zatahovala a když jsme dosáhli sedla Collet dels Estanyets (2521), bylo slyšet zlověstné burácení za námi. Sestup jsme urychlili na největší možnou míru a za chvíli jsme obcházeli jezero Estany del Cap de Llauset (2458), kde již stáli tři stany nějakých Francouzů. Připojili jsme se k jejich dílu a v okamžiku mezi nimi stál stan čtvrtý, ze kterého bylo pozorovat bouři se silným větrem o něco radostnější. V pauze mezi bouřkami jsme uvařili večeři a obhlédli okolní krajinu. U jezera, ještě částečně ve vodě, ležel vrak malého letadla.




Úterý 9.července 2002

Vstali jsme na naše poměry extrémně brzo, již v 6:30, to proto abychom stihli přejít sedlo Coll de Ballibierna (2728), dříve než se z hrozivých mračen spustí další déšť. Déšť se kupodivu nekonal a začalo to vypadat na docela pěkný den. Ze sedla zněl plán dojít k jezerům Ibons de Llosars (~2500) přes sedlo Brexta de Soler i Coll (2658), což je v mapě značené jako cesta, sice možná neznačená, ale je tam. Narozdíl od absolutně nedotčené stráně kudy by měla vést. Abych zase někomu příliš nekřivdil, od sedla až jezerům byly sem tam na kamenech červeným fixem nakreslené tečky :-).

U jezera bylo perfektní místo pro stan, dokonce i se zídkou, která nás měla chránit proti větru. Do stanu jsme naházeli všechno nepotřebné k výstupu na Aneto a začala průzkumná výprava (bylo 12 hodin a na zdolání vrcholu jsme byli asi příliš unaveni). Nejprve nás jiná skupina strhla k pochodu do sedla Brechta de Llosars (2833), odkud byla též možná cesta na vrchol, ale bylo nejprve třeba klesnout několik set metrů k jezerům Ibons de Coronas a celkově ta cesta byla moc dlouhá. Na druhý pokus se nám podařilo trefit správné sedlo Brechta Superior de Llosars (3056). Cesta do tohoto sedla vede od jezera prakticky pořád vzhůru a pak po obrovských nepřehlédnutelných kamenných deskách trochu do leva, kde jsou vidět štěrbiny v hřebínku, který nás odděluje od ledovce Glaciar de Coronas. Tří štěrbina je ta pravá, do prvních je sice možné vylézt, ale cesta k ledovci je dosti obtížná. K ledovci se leze asi dvacet metrů po skále a dále pak po ledovci do sedla Collado de Coronas (3196). Standa odmítal slézt po skále k ledovci a tak jsem přemýšlel pokračovat sám, ale po zhodnocení počasí a množství potřebného času jsem se s ním vrátil zpět. Při zpáteční cestě jsem se vykoupal v jezeře a okamžik na to začalo pršet a prakticky celou noc byla dost silná bouře. Bylo to prostě naplánované tak akorát.


Středa 10.července 2002

Podle původního plánu mělo následovat ostré zdolání Aneta, ale nakonec jsme usoudili, že je kolem spousta zajímavých kopců a proto nemusíme být zrovna to tomhle. Šli jsme proto do údolí do městečka Benasque (1138). Cesta vedla kolem obrovité přehrady Embalse de Paso Nuevo (1362) a odtud pak několik kilometrů po silnici až do vlastního města. Do města jsme přišli ve tři hodiny, což se vzápětí ukázalo jako malý problém, protože odpolední siesta trvala od 14:00 do 17:00. Vzniklou časovou mezeru jsme vyplnili prohlídkou města, které bylo sice hezké, ale moc malé na dvě hodiny chůze. Potravin jsme nakoupili na šest dní a vrátili se zpět do hor.

Konečná stanice pro dnešní den byla ve volně přístupné chatě Cabana de Santa Anna (1540). Tato chata nám přišla velice vhod, neboť by bylo neprozřetelné stavět stan přímo u frekventované cesty a pod širákem se nám spát nechtělo kvůli počasí. Večer se objevil ještě jeden problém, cosi lezlo po stropě a tropilo to zvláštní zvuky. Měli jsme podezření na myši, netopýry, ale rozuzlení nastalo až ráno. Standa to škrábání nesnesl po psychické stránce a šel si raději lehnout ven.


Čtvrtek 11.července 2002

Když jsem se probudil, Standa vedle mě nebyl, ale něco šramotilo v našem ešusu. Podíval jsem se do něj a spatřil něco jako veverku. Po nějaké době přišel Standa. V průběhu snídaně se znovu objevilo to zvířátko, zřejmě cítilo bagety v mém batohu, rozhodl jsem se ho vyfotit. Můžete sami posoudit co je to zač. Den byl takový zamračený a tak se nám dvakrát někam nechtělo. Když se mi podařilo přemluvit nohy k spolupráci, vyrazili jsme směrem do nějakého sedla (nevím jak se jmenuje, neměli jsme mapu této oblasti). Minuli jsme odbočku na Posets, což byla možná škoda, ale v tomhle počasí to nemělo moc smysl. Při obědě pod sedlem se počasí trošičku vylepšilo. Vyrazil jsem do sedla a seběhl dolů a teď tady ležím v trávě a čekám až přijde Standa. Když už jsem čekal dvě hodiny, začínal jsem mít pocit, že něco není v pořádku. Když konečně Standa přišel, sdělil mi, že si v sedle spletl cestu a tak se musel vracet, což mu zabralo aspoň hodinu. Počasí se mezi tím podstatně vylepšilo a my pokračovali kolem majestátních Posets do oblasti Bachimala. Pro spaní jsme zvolili, myslím hodně nevhodně, louku pár kilometrů za Virgen Blanca (~1550), neboť louka byla plná zbytků od krav a ve vzduchu se vznášela otravná mračna krvelačných mrňavých much.


Pátek 12.července 2002

Mouchy nám velice rády zpříjemnili vstávání, takže jsme z tábořiště doslova utekli. Procházeli jsme oblastí Bachimala po GR-11, která by řekl, vedla ne příliš výraznou krajinou. Do oběda nás čekalo stoupání do sedla Collada de Ordizeto (2314) a odpoledne pak klesání k vesnic Parzán (~1100), kterou prochází silnice spojující španělsko a Francii. U benzínky, nedaleko vesnice je možné nakoupit něco k jídlu. Co se cen a sortimentu týče, nabídka byla zhruba stejná jako v samoobsluhách, které jsme navštívili, ale ceny byly skoro o třetinu nižší. Kupujeme si zde pohledy Monte Perdida na který máme zálusk a vyrážíme vstříc novým dobrodružstvím.

Plánujeme spát někde pod vrcholem Pico de Estiva (2248) a cesta nás provádí vesnicí Chisagues (~1400) a pak téměř neznatelným sklonem pomalu stoupá údolím až pod Pico de Estiva.




Sobota 13.července 2002

Dnes chceme dojít až k chatě Refugio de Goriz (2200), proto vstáváme již v 6:00 a lehce po sedmé vyrážíme na cestu. Nejprve vylezeme několik set metrů do sedla a poté trochu sejdeme na obrovskou, rovnou louku lemovanou kamennou hradbou, porostlou stromy. Působí to na nás opravdu zvláštně. Pak objevujeme silnici po které sestupujeme dolů, což se ukazuje jako pěkná hloupost, neboť vede úplně jinam než chceme. Sejdeme až do vesnice La Sarra, odkud pokračujeme po silnici k chatě Refugio Ronatiza - Pineta (~1240).

Po obědě začíná 1200 metrů vysoký výstup do sedla Collado de Anisclo (2453). Zhruba po dvou hodinách nepřetržitého stoupání se kochám nádherným pohledem na všechny strany. Po hodině přichází Standa, trochu si odpočneme a klesáme k místu zvanému Pasarela (~1680). Už v sedle bylo cítit nezvykle silný vítr, ale mysleli jsme si, že jakmile slezeme trochu do údolí přestane, omyl, nepřestal. Od Pasarela pokračujeme ještě nějakou dobu k chatě a současně hledáme místo pro stan. Stavíme malou zídku proti větru, ale nejsem si jist, zda-li nám hodně pomohla. Je zde trochu problém s vodou. Nakonec nabírám vodou v téměř vyschlém potoce, ale ty dvě PET lahve bych tam naplnil vždycky. Usínáme dosti unaveni za silného větru, který si s naším stanem pohrává jakoby to byl domeček z karet.


Neděle 14.července 2002

Ani nesnídáme a vyrážíme s tím, že se najíme až nebude tak foukat. Obléknout se, našlapat věci do batohu, sbalit stan a dávat pozor aby nám vítr něco neodfouknul někam do údolí. Konečně všechno sbaleno, ruce zmrzlé až na kost a vyrážíme vstříc silnému větru. Jen co ujdeme několik metrů po cestě vzhůru, vítr místo toho aby polevil, ještě více zesílí. V tomto povětří je místy opravdu obtížné stát zapřený hůlkami na vlastních nohou, natož pak lezení po skále. Přichází proti nám skupina několika lidí, ani nevím jestli jsem je pozdravil, prostě mám akorát chuť překonat tohle prokletý místo a někde si oddechnout v závětří. Asi po hodinovém boji se dostáváme za sedlo Collado Superior de Goriz (2343), kde vítr téměř ustal. Snídáme a přemýšlím o tom, jak je asi v tuto chvíli na Monte Perdidu (3355). U chaty Refugio de Goriz vidíme spoustu stanů postavených kolem ní a před chatou několik desítek vyčkávajících lidí až bude možné vyrazit na tůru. Před chatou stála cedule a ní nápis, "Stanování do výšky 2200 metrů je zakázáno, nad touto hranicí je povoleno postavit stan po západu slunce a sbalit ho před východem". Jelikož vítr nikterak neustával pokračovali jsme do údolí směrem na Bujarelo (1338).

V údolí Valle de Ordesa potkáváme první nefalšované Čechy. Chvíli si s nimi povídáme a zjišťujeme, že jich tu jsou vlastně dva autobusy, normálně jezdí na kole, ale dnes kvůli silnému větru zvolili pěší tůru. Cesta údolím byla velice dlouhá a k večeru se nám podařilo najít nikým neobydlenou chatu Refugio de Pescadores (~1300) dokonce i s krbem, ve kterém ještě dohoříval oheň. Přesto jsme si uvařili večeři na našem plynu a následně řádně vytopili chajdu, aby se nám lépe usínalo.


Pondělí 15.července 2002

Náš poslední den v horách. Za zamračené oblohy, z níž jistě nic dobrého nekouká, stoupáme do sedla Puerto de Bujaruelo (2273). Sedlo tvoří hranici mezi Španělskem a Francií a i zde se potvrdilo tvrzení o prakticky neustále špatném počasí na francouzské straně Pyrenejí. V sedle je vidět tak na špičku nosu a intenzita větru by si příliš nezadala se situací, kterou jsme zažili předchozího rána. Po silnici scházíme do turistického centra Gavarnie (1365). Odtud chceme začít stopovat do Lourdes a následně pak k Atlantickému oceánu.

Lehce mrholí a tak máme pocit, že to s tím stopem nebude tak lehké, naopak přes tři lidi se dostáváme do Lourdes. Zde si prohlížíme město, trochu jsem znechucen množstvím turistů, kteří jsou opravdu na každém kroku a pak hledáme místo k přespání. Nakonec nám k tomuto účelu poslouží stará opuštěná stodola na kraji města.


Úterý 16.července 2002

Dnes je naším úkolem se dostat k Atlantiku. Ráno si myslíme, že je to záležitost maximálně na pár hodin, vždyť je to nějakých 250 kilometrů. Ve skutečnosti jsme tím zabili skoro celý den a dostali se jenom do Bayonne. Zde byl trochu problém s hledáním místa k přespání. šli jsme až prakticky do tmy a nakonec přelezli živý plot a přespali na golfovém hřišti jednoho hotelu.

Ve Francii jsme při stopování neměli problém, že by nás nikdo nechtěl vzít, naopak většinou velice rychle a ochotně někdo zastavil, ale bohužel byl ochoten nás dopravit průměrně o 10 až 20 kilometrů dál.


Středa 17.července 2002

Standa mě budí v 6:00, vstávám v sedm, po snídaní na lavičce, vyrážíme na stop do Sant Juan de Luz. Včera jsme se od jednoho malíře, co nás kousek vezl, dozvěděli, že právě Sant Juan de Luz je velice pěkné přímořské městečko. Dojdeme na k silnici, zaujmeme stopovací polohu, dvakrát mávneme rukou a již se vezeme do vytouženého cíle. Zanedlouho kráčíme ulicí, která podivně končí nikde. Vyjdeme na kopeček a je to tu. Je ještě brzo ráno a navíc zamračeno, takže jsme na pláži téměř sami. Ze začátku oceán jen tak okukujeme a po chvíli do něj strkáme končetiny. Jdeme si prohlédnout okolí a pak i město. Po obědě jakoby mávnutím kouzelného proutku, mraky se rozpustily a nastal ten správný čas na lenošení na pláži. Teplota vody cca. 20°C a slunce pekelně pálí. Jsem blb, že jsem si nenamazal neopálené části těla, zítra toho lituji. K večeru jdeme pozorovat západ slunce na útes a při té příležitosti připravujeme večeři. Pak už jen zbývá hledání vhodného místa v parku ke spaní.


Čtvrtek 18.července 2002

Standa opět nemůže dospat a tak se probouzím a již je pryč, setkáváme se domluvené pláži. Podnikáme průzkum pevnosti na druhé straně laguny, obědváme a já navrhuji koupání na nějaké nové pláži. Standa se zakoukal do rybolovu a tak objevování nových pláží zbylo na mě. Dojdu za město a zjišťuji, že je zde místo pláží spousta útesů, tak se chvíli kochám a vracím se na starou dobrou pláž. Standu tu nevidím, doufám, že mě najde. Jediná věc která mě na oceánu zklamala, je absence pořádného přílivu a odlivu. Je fakt, že jsme viděli řeku, která tekla úplně na druhou stranu než by měla, ale rozhodně to nebylo slibovaných deset metrů. Již jsem se dostatečně naslunil a odcházím do supermarketu nakoupit papání na zpáteční cestu do Toulouse. U prodejny potkávám Standu, docela dlouhou dobu ležíme ve stínu pod borovicí a chroupáme sušenky a přitom si říkám, že v tomhle městě je opravdu pohoda, ale jak dlouho to člověk může vydržet? Z nákupu razíme zpět na pláž, Standa se chce ještě vykoupat a já se zastavuji na náměstíčku a zaposlouchávám se do jazzové muziky. Pak jdu za Standou a požírám ementál, co jsem ho měl celý den v batohu na pláži, s toustovým chlebem, ještě nevím jaké to bude mít následky. Po pár hodinách to ze mě jde všemi směry.


Pátek 19.července 2002

Dokonám co jsem včera večer započal, radši nic nejím ani nepiju, což je asi chyba a vracíme se do Toulouse. Za městem se snažíme někoho zastavit, ale všichni na nás "prdí", já jsem rád, že sedím na zemi. Za nějakou dobu se dostáváme na nájezd na dálnici za Bayonne, kde se situace opakuje. Pak nás kdosi vyhodil na benzínce s tím, že je tam daleko větší provoz než na nájezdu. Byla to fakt díra, projelo tudy několik aut za minutu a my museli zvolit vtírací metodu stopu. Obcházeli jsme řidiče a ptali se jich, zda-li nás někam nevezmou. Asi za dvě hodiny jsme přemluvili polského řidiče kamionu a ten nás dovezl až mýtům u dálnice v Toulouse. Jelikož měli nějakou finanční krizi chtěli po nás 10 euro za osobu. Nebylo tak strašný a tak jsme se domluvili.

Zbytek dne jsem strávil běháním na záchod, pitím děsných kvant vody a jinak jsem bezvládně ležel v příkopě u dálnice.


Sobota 20.července 2002

Pokus o stop do centra města nevyšel. Jdeme tedy pěšky podél dálnice a pak z ní sejdeme do města. Po pár kilometrech nalézáme nádraží z kterého nám zítra jede autobus. Zbytek den trávíme chozením po městě. Večer jsem se rozhodl strávit přímo na nádraží, kdežto Standa zvolil nějaký park ve městě. Ráno mě budí policajt, neumí anglicky, vysvětluju mu, že tady čekám na autobus, on to nechce pochopit, stále na mě naléhá ať jdu pryč, když se balím odejde, přejdu na druhou stranu nádrží a spím dál.


Neděle 21.července 2002

Vezeme se klimatizovaným busem do Prahy. Kvalita je ještě o něco lepší než při cestě do Toulouse, je zde podstatně více místa na nohy.


Pondělí 22.července 2002

Lehce před polednem vystupujeme na Florenci z autobusu. Byl to docela pěkný výlet. ;-)




Vytvořeno 07.10.2002 21:18