Volovské vrchy 2006 Hlavní stránka Mont Blanc 2006



title.gif





Tak tedy někdy na jaře jsem si uvědomil, že stav mého kolene zřejmě nedovolí realizovat náš dlouholetý sen, trekování po Nepálu. A tak jsem musel trochu slevit a přemýšlel co podniknout. Dosti mě zaujaly stránky Starkyho a pak taky článek na Skyfly. Oba zmíněné weby jsou o Schladmingských Taurách a já měl pocit, že to je přesně ono. Pěkná příroda, není to daleko a technicky a obtížnostně bez problémů. A jelikož letos červencové svátky tak pěkně vyšli a já neměl s kým kam vyrazit, napadl mě nápad, vzít s sebou taťku. Vždyť jako malé děti nás pořád tahali po kopcích a my neúspěšně protestovali, že nikam nepůjdeme a tak je myslím na místě ukázat rodičům, že jsme za posledních deset let prodělali v bolavých nožičkách jistý posun :-).


Když už jsem nakousl problematiku kolene, rád bych se zde zmínil o svých potížích a přístupu lékařů. Již od podzimu 2005 jsem cítil neustálou bolest v kolenu, která po 8 km běhu lehce zesílila a během několika dnů se vrátila do původního stavu. Zatím jsem se výrazně neomezoval a nijak se neléčil. V průběhu zimy se bolesti zvětšily a tak jsem přestal běhat a po nějaké době začal konzumovat Geladrink a mazat postižené koleno mastí Fastumgel. Situace se zlepšila a já počátkem května vyrazil do Nízkých Tater. Po dvou dnech jsem začal mít problémy při sestupu, třetí i při výstupu a čtvrtý den potíže představovaly prakticky neustálé kulhání za zbytkem skupiny. Po návratu do Prahy jsem měl skutečné potíže dojet tramvají na kolej. Po týdnu se bolesti uklidnily, stále jsem požíral geladrink a někdy počátkem června, kdy se mi naskytla příležitost jet na Gran Paradiso a Mont Blanc , rozhodl jsem, že by o mém stavu měli rozhodnout lékaři (jinak jsem našel docela zajímavý čtení o kolenu). Vešel jsem do ordinace Artrocentrum - Ortopedie, spol. s r.o. ve Spálené 12 k pánům MUDr. Jan Frýba a MUDr. Petr Znojemský. Popsal jsem potíže zhruba tak jak zde. Následně jsem měl prstem píchnout do místa kde mě to bude bolet. V danou chvíli jsem takové místo nenašel, ale sdělil jsem, kde by to bolelo před třemi týdny. Následně mi lékař začal ohýbat nohu a ptal se, zda mě to bolí. Má odpověď byla, že ne. On prohlásil, že jsem zdráv. Doporučil mi cvik na posilování svalů okolo kolene a koupil jsem si od něj ortézu Vulkan classic, za 800 kč, o které tvrdil, že je nejlepší a že mi nemůže zaručit, že to pomůže a pokud mi to činí problémy, tak ať nechodím po horách.

Od té doby jsem byl ještě ve Volovských vrších a zde ve Schladminger Tauern a koleno se chová docela slušně, ale hlavně se k němu chovám slušně já.


Vzhledem k tomu, že jsme se museli kousek přepravovat pomocí místních autobusů uvádím zde pár linků na vyhledávání spojení. Rakouské dráhy jsou vlastníky Postbusu, takže v něm najdete to samé. Lokální spoje kolem Schladmingu najdete zde. Ješte jeden vychytaný odkaz od Berta, který dokáže skloubit spoje i s regionálními.


Kdo to v oblasti Schladmingských Taur moc nezná, tomu se, pro lepší představu, určitě bude hodit mapa s náčrtkem naší cesty. Mapa středu Rakouska .


Úterý 4.července 2006
Cesta z Jihlavy do Schladmingu


Lehce po poledni jsme zakoupili Rakouskou dálniční známku, dotankovali naftu a vyrazili směrem Dolní Dvořiště-Freistadt-Linz-Liezen-Schladming. V tunelu před Liezenem se vybírá mýtné za projezd tunelem ve výší 4,5 eura.

Ve schladmingu jsme si zjistili odjezd autobusů ráno do Radstadtu a vyjeli se ubytovat někam na opuštěnou cestu směrem k Ramsau.


Středa 5.července 2006
Z vesničky Obertauern na chatu Ignaz-Mattis-Hütte


f0004.jpg

Kolem deváté nás autobus vyložil v sedle ve sportovním areálu Obertauern (1738). Po chvíli jsme narazili na cestu číslo 702, která nám měla dělat společnost po celou dobu našeho výletu. Po včerejších bouřkách byly vrcholy kopců ještě zakryty mraky, ale bylo vidět, že se to co nejdříve vybere. Cesta až do sedla Seekarscharte (2022) byla vcelku nudnou záležitostí. Kolem proudily davy německy mluvících turistů, cesta byla asfaltovaná a všude kolem spousta hotelů.

f0007.jpg

V Sedle se nám otevřel pohled severním směrem na masív Dachsteinu. Cestička dále již vedla po malebných rozkvetlých loukách mezi jezírky a zbytky sněhových polí. Po sestupu do údolí, nás cesta zavedla k chatě Oberhütte (1869). Zde po obědu u pěkného jezírka a hledání psychycké rovnováhy ke zdolání sedla Akarscharte (2315) přišel na řadu onen krpál. Na jeho svazích se pásla stáda "velkých" ovcí, která taťkovi připomínaly krávy. V sedle jsem se rozhodl, že si zaběhnu na nedaleký vrcholek Steirische Kalkspitze (2459). Výstup ze sedla byl otázkou 5 minut, výhledy za to vcelku stály. Tatínek si mezitím odpočinul v sedle, abychom se připravili na hřeb dnešního odpoledne a to sestup do doliny k chatě Ignaz-Mattis-Hütte (1986). U jezera Giglachsee se nachází ještě jedna chata (Giglachseehütte).

f0009.jpg

Na chatě nám bylo k dispozici ubytování v matrazen-lageru za 8,80 eur za osobu. Jednalo se o malý domek vedle chaty, kam se vcelku pohodlně vměstnalo kolem 15 lidí. Tou dobou obývali prostor pouze 4 Němky. Domácí nám přidělil dvě místa nekompromisně vedle nich, asi abychom se lehčeji seznámili. Naštěstí komunikovali anglicky a tak jsme občas něco vyměnili. Hlavně nás vystrašily ohledně zítřejších odpoledních bouřek a tak v nás rostl nápad vyrazit již někdy po šesté. V domku v přízemí byl stůl a vůbec kuchyňské vybavení a tak jsme se vrhli do přípravy večeře. Mezitím přiletěla Němka, že prý dorazilo 11 Čechů mezi nimi dívky, dle jejích slov "young and beautiful". Tož se na ně jdu po večeři kouknout a Němka pouze spráskla ruce a "They have gone". Tak sem se šel místo toho vykoupat do místního jezírka. Voda tak na dvacet vteřin a šíleně osvěžující.

Večer k nám do lageru dorazila ještě jedna parta 6 Čechounů. Mezitím jsme stihli okusit místní Schladminger Bier za 3,3 eur, který taťka přirovnal k jakémusi pivu, které pil v Rusku a pro zlepšení chuti si ho místní míchali uzenou rybou. Když se dozvěděl, že Rakušáci si do piva lejou limonádu, tak prohlásil, že jsou to prasata :-).


Čtvrtek 6.července 2006
Od chaty Ignaz-Mattis-Hütte k chatě Landawirseehütte


f0018.jpg

Volba vyrazit brzy ráno se ukázala býti velmi šťastnou, neboť při stoupání do sedla Rotmandisp (2453) jsme šli celou cestu ve stínu. V sedle se nedbale páslo stádečko ovcí, spíš to vypadalo jakoby by tu byly též na rekreaci. Přímo bombastické výhledy na všechny strany nenechají klidného asi nikoho. Dále následuje nejprve pozvolné klesání skalnatým terénem, čas od času přes sněhové pole, které se posléze změní klikatou cestu strmě klesající po travnatém svahu až k chatě Keinprechthütte (1872).

f0021.jpg

Po "lehkém" obědě nás přibývající a hustnoucí oblačnost přinutila pokračovat v cestě na naši konečnou stanici pro dnešní den, chatu Landawirseehütte (1985). Proč píšu lehkém obědě? Taťka doma k obědu nikdy nic pořádně nesní, kdežto já mám vždy překypující talíř. Ovšem na horách se situace docela obrátila, to co mě k obědu plně postačuje, považuje taťka za pouhou svačinku. Zpátky k cestě. Nejprve lehce traverzujete po protější straně údolí a pak o něco prudším způsobem vystoupáte do sedla Trockenbrotscharte (2237). Zde se naskytne příjemný pohled na nejvyšší zdejší vrchol Hochgolling (2862). No a pár set metrů dole je kýžená chata.

Nocleh zde v lageru vyjde na 12 eur a nenabízí od předchozího nic navíc. Tentokrát jsme se již sešli všichni v jednom lageru, my dva, oněch tajemných 11 a 6 co přišlo k nám minulou noc. V tuhle dobu mě napadlo, že tyto hory jsou pro důchodce nebo pro rodiny s dětmi, nebť prakticky nikdo jiný se tu nepohyboval. Jedenáctice se večer postarala o příjemnou zábavu v podobě kytary a zpěvu.


Pátek 7.července 2006
Od chaty Landawirseehütte přes vrchol Hochgolling k chatě Gollinghütte


f0027.jpg

Večer se honily mraky, něco málo bouřilo, ale přesto mračna zbyla i na ránu. Kolem deváté jsme se rozhodli vyrazit do sedla Gollingscharte (2326), jež zakrývá poměrně slušný nános sněhu. Též by snad každý postupoval do sedla od chaty po cestě jež traverzuje po okolním svahu a tudíž neklesá do údolí, ale to by nesměla být zavřená a na jejím konci by nesměl být nebezpečně strmý sněhový splaz, jež je nutné překročit. Nakonec ani údolní varianta nebyla až tak zlá a po nějaké době jsme se už plahočili po sněhovém poli přímo do sedla. Občas byl sklon tak akorát, aby člověk bez hůlek či cepínu uklouzl a vrátil se odkud přišel.

f0037.jpg

V sedle, jelikož měly od dvou hodin přijít bouřky, probíhala nemalá diskuze, zda jít či nejít nahoru na vrchol. Nakonec jsem se rozhodl, že si tam zaběhnu. V 11:10 jsem vyrazil a v 11:56 jsem se o 500 metrů výš pod oblačnou oblohou zapisoval do vrcholové knihy. Dal jsem si docela do těla, nahoře jsem byl tak zadýchaný, že se mi motala palice a měl sem co dělat, abych někam nezahučel. Nahoru vedou dvě varianty, já šel po normální. Dále tam vede ještě severní cesta, která je pro "experty", co jsem slyšel od dvou lidí co tam od nás byli, tak se jedná o poměrně prudké stoupání místy dvojkové lezení bez jakéhokoli jištění.

Taťka na mě v sedle nečekal kvůli docela slušné kose a tak se mi ho podařilo dohonit až v údolí, kde se nalézá prý největší přírodní amfiteátr a dokonce tam prý někdy pořádají koncerty. Lidi se kterýma jsem se o tom bavil říkali, že díky přítomnosti značného množství kravinců, by se muselo jednat snad jedině o koncert folkový. Dole začalo pomalu poprchávat a tak jsme došli rychle k chatě a ubytovali se. Nocleh je zde ze tří chat nejlevnější stojí pouhých 7,3 eur. Dostali jsme přidělený pokoj vedle dvou Rakušáků, ale ti asi nepředpokládali, že přijde ještě bezmála dvacet kamarádů a tak se večer vypařili. Dvě pivka prakticky zakončili naše zdejší putování, neboť počasí nebylo dále nakloněno našim nápadům.


Sobota 8.července 2006
Od chaty Gollinghütte do údolí na autobus


f0039.jpg

Ráno ještě probíhala těžká meditace nad stavem počasí, za normálních okolností se jednalo o vcelku normální pochodování v mokru a mlze, ale jelikož to balili všichni a nechtělo se mi v tomto "vyhlídkovém" počasí tahat taťku 1000 metrů nahoru, aby viděl kulový, šli jsme též do údolí. U Riesachfälle (1079) je možno jet městským autobusem přímo do Schladmingu na nádraží, kde jsme měli auto. Ale tatínek, že by se rád prošel a tak jsme šli ještě cca hodinku údolím a nastoupili jsme na autobus až o dvě zastávky dál v Waldhäuslalm.

U auta jsme uvařili hovězí s rýží a vyrazili stejnou cestou domů. Myslím, že to byl velmi příjemný výletík a rozhodně je to o ničem jiném pobývat si takhle na chatách než ve stanu. Pak k celkové pohodě přispívají i ostatní nocležníci, kterým tímto děkuji za tuto jedinečnou konstelaci. Zvláště se jedná o skupinu, která má mokré boty a o skupinu jež má na nohách puchýře :-).









Volovské vrchy 2006 Hlavní stránka Mont Blanc 2006


Vytvořeno 12.07.2006 20:20
Copyright © 2006 by Jiří Humpolíček

Valid HTML 4.01 Transitional