Je to už nějaká doba co chodím s jednou Veronikou, ale zatím nikdy po horách. Někde jsem kdysi četl, že prý takový malý výlet do přírody, potažmo do hor, může docela pěkně prověřit toho druhého, zvláště pak pokud místo luxusního hotelu se přespává na louce, či někde u silnice, jídlo jí jen to co si nese v batohu a vůbec se vystavuje situacím, které obvykle nezakouší.


Jelikož snad nejsem takový "magor" za kterého mě moje malá Verunka považuje, naplánoval jsem tuto poznávací cestu po slovenských horách a ne v okolí Materhornu. Jelikož na Slovensku mám asi nejraději Roháče a jelikož západně od nich leží Chočské vrchy, kde jsem zatím nikdy nebyl, padla volba na přechod od západu na východ počínaje zmíněnými vrchy a konče kam síly dovolí, někde ve Vysokých Tatrách. Jako způsob dopravy jsem zvolil autobus (Hejnal-Turismo), neboť pro naši malou skupinu se vláček nevyplatil.


Určitě se vám bude hodit mapa. Mapa: 112 Západné Tatry - Roháče , Mapa: 111 Chočské Vrchy - Liptovská Mara, Mapa: 113 Vysoké Tatry .


Středa 23.června 2004

Po malé předsnídani u evangelického kostela v Ružomberku někdy kolem čtvrté hodiny ranní, kde nás vyklopil autobus, jsme se přemístili do nedalekého parku kde se každý z nás snažil dospat co se dalo.


Ráno po lehkém zorientování mapy a příjemné konverzaci s domorodci se nám podařilo naleznout značku, která nás měla zavést do samého nitra Chočských vrchů a to na samotný Velký Choč. Jako menší zpestření stoupání začalo návštěvou zavřené zříceniny hradu Likava.


Počasí bylo pěkné slunečné a postup po rozkvetlých stráních proto byl pastvou nejen pro oči, jen Verunka asi dostatečně nedokázala ocenit tuto nádheru, když člověk po nějaké hodině chůze do kopce může celý splavený a zadýchaný pohledět dolů do údolí na malinké městečko a stejně tak pohledět na zbývající vrchol kopce, jak se po něm procházejí turisté připomínající malinkaté mravenečky. A tak pořád něco brblala, jako proč tam musíme jít, nebo dokonce ani neříkala nic a jen její vražedný pohled napovídal, že se asi něco děje.


Někdy odpoledne na Poľaně pod Velkým Chočem, což je taková pěkná rozlehlá horská louka sem se nad mojí drahou polovičkou chtěl slitovat a navrhl jsem tedy ponechat zde naše těžké bágly a vystoupit na vrchol jen tak na lehko s tím, že se pak vrátíme, přespíme zde a druhý den se napojíme na plánovanou stezkou neznačenou zkratkou. Nevím co to do ní vjelo, ale začala něco povídat o tom, že pořád měním plány a když jsem se chtěl uchýlit zpět k původnímu, začala zase mlčet a tak jsem rozhodnul jak se mi to zdálo vhodné a Verunky se už neptal, neboť byla v neusnášení hodném stavu.


Výstup na vrchol byl provázen obrovským funěním a hlavně rozzlobeným tichem ze strany mé drahé polovičky, vrcholový výhled na všechny strany nás však odměnil za útrapy výstupu, jen Verunka to nechtěla připustit a do vrcholové knihy, kde všichni psali jak je to tu super, napsala něco ve smyslu, že všechno ostatní je lepší než výstup na přiblblý kopec.


Na táboření je zmíněná louka skvělá, spousta místa pro stany, dá se tu pálit oheň, jen pro vodu je to zpět asi půl kilometru.



Čtvrtek 24.června 2004

Po ranních povinnostech a radostech z plného žaludku začala naše plánovaná zkratka na původní cestu. Ze začátku jsme to zkusili přímo po louce do údolí, kde se nám po chvíli chození po zvířecích stezkách podařilo nalézt onu značenou cestu (nebyla ale značená v terénu) po které sestup postupoval v pohodě. Pohybovali jsme se v lese, který tak trochu připomínal deštný prales. Nakonec jsme narazili na cestu o které jsem si myslel, že je to ta správná do Lúček, bohužel záhy jsme zjistili, že vede do vedlejšího údolí do vesnice Turík. Návrh na návrat zpět Verunka jednohlasně zamítla a tak jsme šli tedy dále do údolí.


Pokud byste si mysleli, že se dostanete z Turíku autobusem někam poblíž Prosieckej nebo Kvačianskej doliny, tak se mýlíte. Jediná možnost je se vrátit do Ružomberku, vlakem do Liptovského Mikuláše a pak teprve autobusem. To se nám nelíbilo a tak po improvizovaném obědě v prostředí místní autobusové zastávky jsme vyrazili po silnici směrem Liptovská Teplá. Tam už to chození Verunku moc nebavilo a tak zase začala reptat, co že jsem to za navigátora, když dopustím abychom se tady procházeli kolem JZD.


Po několika hodinách pochodu přes vesnici Potok směrem ke křižovatce u vesnice Hliník nám zastavil jeden hodný Slovák a dovezl nás přímo do Prosieku. Po malém občerstvení Verunka zase pookřála a chtěla už vyrazit na ty vodopády v dolině. Jakmile se v dolině ovšem objevil první žebříček popadl jí záchvat hysterie a málem se mi nepodařilo jí přes něj dostat. V závěru doliny se skutečně objevil jeden vodopád, zbytek doliny je ovšem vyschlý a postupuje se vlastně samotným korytem potoka. Jsou zde ale k vidění moc krásné vápencové skalky.


Ještě před spaním se mi podařilo přimět Verunku abychom zdolali na lehko kopec Prosečné kde má býti místo dalekého rozhledu, nebylo, vrchol je zalesněný, ale není to špatná procházka.



Pátek 25.června 2004

Páteční den byl takový pošmourný a skoro celý propršený. Ráno jsme akorát sbalili stan, pak se nám jakási parta Slováků snažila nahnat strach, že jsou tu prý hadi a když znovu začalo pršet postavili jsme nedaleko místa Oblazy stan a čekali do večera abychom mohli jeho ustání oslavit v hospůdce.



Sobota 26.června 2004

Dnes byl plán dojít do vesnice Huty, zde doplnit zásoby a vyrazit do Roháčů konkrétně na Sivý vrch. Cesta lesem nahoru byla dosti blátivá, ale výše v oblasti kosodřeviny se šlo bez problémů. V těchto místech Verunka nic netušíc ještě pózovala před vzdáleným vrcholem. Problémy ovšem nastali ve chvíli, kdy nás cesta zavedla do naprosto úchvatného vápencového městečka pod vrcholem, kde Verunka mohla spatřit první řetězy a seznámit se základy lezecké techniky. To ale ona rozhodně odmítala. Nakonec ale s vypětím všech jejích sil vrchol pokořila a krásně se usmívala při vrcholovém fotografování.


Jelikož nám počasí příliš nepřálo sešli jsme Bobroveckou a Jalovskou dolinou do údolí a po Tatranské magistrále se přemístili do ústí Žiarské doliny pod Baranec.



Neděle 27.června 2004

Verunka o výstupu na Baranec nechtěla ani slyšet a proto raději zvolila přesun do Tatranské magistrále do centrálních Vysokých Tater, kde jsem měl v plánu jí ukázat Slovenskou národní horu Kriváň.


Již v Podbánském Verunka začala projevovat své obavy se zdolání tohoto kopce, ale já jí diplomaticky vysvětlil, že to není vůbec náročný výstup, neboť tam vlastně vyleze každý Slovák. Než jsme dorazili do našeho místa nocování u Jamského jezera, šli jsme kolem Tří Studniček odkud je též možný výstup na Kriváň. Také stojí za zmínku, že výstup je kvůli uzávěrkám cest možný až od 15.06. Nocleh, dá-li se tomu tak říci, byl realizován v turistickém přístřešku u jezera, který rozhodně není přizpůsoben k této činnosti, skoro by se dalo tvrdit, že cílem stavitelů bylo znemožnit tuto činnost.



Pondělí 28.června 2004

Stáváme kolem šesté, což Verunce připadá jako vojenská buzerace, ale po chvíli brblání stává a balí věci a někdy po sedmé schováváme naše věci v lese a vyrážíme na vrchol. Počasí není špatné, jen fouká docela silný vítr a nad kopci se stále honí spousty mraků. Je evidentní, že kvůli našemu výhodnému místu startu jsme zatím na výstupu první. Bohužel po nějaké době nás předhání klučina, jež se záhy ukáže býti Irem. Trochu bloudí, takže na vrcholu stane pár minut před námi. Závěrečný úsek výstupu je kvůli přítomným sněhovým polím trochu okořeněn, ale technicky se nejedná o nic obtížného. Verunka má celého výstupu plné zuby a možná i kalhoty :-), ale po chvíli se vzpamatuje a nesmělými pokusy se pokouší komunikovat s Irem. Při sestupu Verunka zázračně ožije a družně se mnou hovoří. Cestu končíme u Štrbského plesa odkud jedeme do Popradu vlakem.


Místenku na náš oblíbený autobus se nám nepodařilo zakoupit, neboť v kanceláři zavírají hned někdy po obědě. Naštěstí jeli 3 autobusy a našlo se několik volných míst jež nám umožnili návrat do Brna.


Myslím, že to nebyl špatný výlet a do příště budu muset Verunku trocho více natrénovat :-).



Vytvořeno 15.07.2004 16:00
Copyright © 2004 by Veronika Fertő and Jiří Humpolíček