Všechno to začalo tím, že jsem se zamilovala do Jiřího. Jiří miluje hory /napsat že miluje mě by byla troufalost/. V červnu navrhnul, abychom jeli někam do hor. Prý jen tak, vylezeme na nějaké kopečky, že se zrovna dívá na mapu Slovenska, kde jsou Chočské vrchy. Po chvíli váhání jsem kývla. A tak jsme v úterý ve 23:30 nasedli v Brně do autobusu a hurá do Ružomberku.
  • První chybou bylo, že jsem pořádně neprostudovala, na jak vysoké kopce Jirka leze.
  • Druhou chybou bylo, že jsem o Chočských vrších nic nevěděla.
  • /třetí a možná největší chybou je to, že miluju Jiřího./

Autobus nás „vyplivnul“ ve středu ve 3:35 na Slovensku. Rozhodli jsem se dospat v místním ružomberském parku a pak již hurá směr Velký Choč.


Určitě se vám bude hodit mapa. Mapa: 112 Západné Tatry - Roháče , Mapa: 111 Chočské Vrchy - Liptovská Mara, Mapa: 113 Vysoké Tatry .


Středa 23.června 2004

Hledat turistické značení ve městě je legrace. Radost z nalezení naší červené turistické značky nemohlo zkazit ani to,že jsme ji posléze opět ztratili. Naštěstí vedla kolem hradu Likava, který stál na kopci a tudíž byla odevšud vidět /jak jsme posléze zjistili, nemusela to být pravda/. Na louce jsem posnídali, převlékli se a pak hurá na cestu. Kolem hradu do kopce a pořád rovně. Na cestě vedoucí na Velký Choč /nejvyšší vrchol Chočských vrchů/ potkáváme školní výlet, který míří na hrad. Paní učitelka je poněkud zmatená, zabloudila /prý je tu ale po několikáté/ a ptá se na cestu. Poradíme jí kudy a dalších pět minut vedeme s Jiřím debatu, zda je možné přehlédnout Likavu, když jste 300 m od ní, je na kopci a hledá ji skupina asi dvaceti dětí, dvou dospělých a tří psů.


Po skoro celodenním putování docházíme k našemu celodennímu cíli. Mé druhé polovičce se i přes jeho sennou rýmu na louce líbí. Je rozhodnuto /všimněte si, že jsem nepoužila sloveso DOHODNUTO/ zde zanechat batohy, vyběhnout na vrchol, seběhnout dolů a postavit stan. Po slovní přestřelce a několikaminutovém tichu je tak učiněno. Na vrcholu se zapisujeme do vrcholové knihy /první a poslední za celý výlet/ a klopýtáme dolů večeřet a spát.


Počasí bylo krásné, svítilo sluníčko a foukal mírný vánek. Jiří medvěda neviděl.



Čtvrtek 24.června 2004

Po snídani opět vyrážíme na cestu. Značka vede po hřebeni, na kterém nejsme, neb jsme z něj večer seběhli. Jiří ovšem tvrdí, že se na ni napojíme pod hřebenem. Nenapojili. Došli jsme do úplně jiné vesnice. Optimisticky si říkáme, že to nevadí, pojede nějaký autobus naším směrem. Nejel. Vyrážíme tedy na cestu do Prosieckej doliny. V další vesnici na nás paní chvíli nechápavě hledí a pak vysvětluje, že bychom museli do Liptovského Mikuláše a poté až do doliny. Ovšem to nechápeme zase my. Vyrážíme tudíž dál a po cestě zkoušíme stopovat.


Po mnoha kilometrech a pár metrů od vytoužené autobusové zastávky nám zastavuje Octavia a odváží až do Prosieka, což je „brána“ do nádherného světa vodopádů, kytiček.skal a obrovských balvanů. U kovového žebříku se psychicky hroutím, odmítám pokračovat a je mi slíbena tatranka, když popolezu ještě pár kilometrů. Co bych neudělal pro tatranku.


Před spaním si dáme ještě výstup na místo s krásným rozhledem. Nic na vrcholu ovšem nevidím, neb je tam spousta stromů. Jiří ovšem jako drsný muž šplhá po padlé kládě na okraj, aby tem krásný rozhled vyfotil. Tudíž na fotografii později mohu vidět, co bych spatřila, kdybych šplhala také. Myslím že fotografie jsou skvělý vynález, neb nikam nemusíte a stejně víte, jak to tam asi vypadá.


Počasí bylo opět krásné a Jiří medvěda opět neviděl.



Pátek 25.června 2004

Probouzíme se do pošmourného rána. Je zataženo a drobně prší. Jirka se od kolemjdoucích slovenských turistů dozvídá, že viděli vretenicu. Chvíli jej to nechává v klidu, protože netuší, že je to zmije. Po překladu slova jej to v klidu nechává nadále, protože tomu nevěří.


Turisté míří do hospody, takže jdou kousek s námi a pak se odpojují. To začíná pršet více a my po dvou kilometrech usoudíme, že je lepší schovat se pod strom a počkat až déšť ustane. To ještě netušíme, že neustane. Po hodině čekání to vzdáme, stavíme stan a jdeme odpočívat. Večer déšť opravdu ustal. Z radosti vyrážíme do hospody, kde si Jiří posilní dvěma pivy a já dvěma čaji. Dobře se nám spalo.


Dnešní den jsem ušli nejkratší trasu za celý výlet. Celkem čtyři kilometry /z toho kilometr do hospody a kilometr zpět/



Sobota 26.června 2004

Ráno svítí sluníčko. Balíme mokrý stan, zahazujeme mapu, vybalujeme druhou a vyrážíme do Roháčů. Přes Bielou skálu na Sivý vrch. Pod Sivým vrchem mě Jiří fotí. Tvářím se sebevědomě. Po pár hodinách následuje vrcholové foto. Tam se tvářím vražedně. Sivý vrch z dáli vypadal úchvatně. Zblízka už ne. U balvanu většího než sem já /takové tam byly všechny/, na kterém je řetěz, aby lidé mohli šplhat se opět psychicky hroutím. Tatranka mi tentokrát slíbená není. Jenže jinudy cesta nevede. Počasí se horší, takže se rozhodneme sejít do údolí. Tam postavíme stan, uvaříme večeři a spát. Je mi zakázáno jít do hospody a vysvětleno proč. Myslím, že lidé z mat-fyzu a filosofické fakulty se v logice nikdy nepochopí.


Pokud nevěříte, že se lidé vyvinuli z opic, zkuste někdy šplhat po skalách.



Neděle 27.června 2004

Pokračujeme v cestě. Jiří se mě snaží zlákat na výstup na Baraniec, já však odmítám, takže celý den jdeme po tatranské magistrále směrem ke Kriváni. Vzhledem k tomu, že je to skoro rovina a tudíž nuda, nic zajímavého jsme nepotkali ani neviděli. Tedy až na policistu, který se ptal, odkud a kam jdeme a tvrdil, že si máme dávat pozor na medvědy, což Jiřího naprosto okouzlilo. Radost mu ovšem zkazilo ujištění, že hranice s Polskem nemůže překračovat kdekoliv i přes členství v EU. Zmoženi po celodenní vycházce, která byla kupodivu namáhavější než výstup kamkoliv, dojídáme zbytky jídla a usínáme, neb zítra lezeme na Kriváň. Před ulehnutím ještě potkáváme manželský pár, který lezl na vrchol sice jinudy, ale cestu vylíčil hrozivě. Celou noc jsem si přála, aby bylo ošklivo a my nikam nemuseli.


První a poslední den, kdy jsme nezdolávali vrcholy.



Pondělí 28.června 2004

Je hezky. Vyrážíme brzy, abychom na Kriváni byli dříve než davy turistů a ochránci TANAPU. Při cestě na vrchol si říkám, že davy turistů jsem určitě nelezou. Prvenství výstupu si držíme do chvíle, než nás předběhne nějaký mladík, který je samozřejmě na Kriváni dříve. Zjišťujeme že je to Ir, který je zde na studijním pobytu.Chybí vrcholová kniha, což mi vadí. Jiřímu vadí, že jsme zde nebyli první. Utěšuji jej, že jsem zde byli určitě jako první pár tohoto dne. Fouká silný vítr, takže se moc nezdržujeme a míříme dolů. Po cestě opravdu potkáváme davy turistů. Nabíráme směr Štrbské pleso a odtuď vláčkem do Popradu. V místním obchodě dokupujeme zásoby, u dětského hřiště uvaříme večeři, jdeme se kouknout do města a pak skoro do půlnoci čekáme, zda na nás zbude místo v autobuse. Zbylo. Takže hurá do Brna.


Nikdy bych nevěřila, kolik lidí chce cestovat v pondělí v noci ze Slovenska do Čech.



Vytvořeno 14.07.2004 14:44
Copyright © 2004 by Veronika Fertő and Jiří Humpolíček