Někdy počátkem května mi napsal Ladžin, že bychom měli zase někam vyrazit do kopců. Především nás lákala již téměř rok stará myšlenka ferraty na Grosser Priel. Ne že bych patřil mezi nějaké ferratové borce, ale takové věci mě vždycky potěší a tak sem na návrh kývl.


Okamžitě jsem sedl k netu a začal hledat všechno co se týkalo našeho cíle. Základní překážkou byl kuriózně název kopce, který je v mapě označen jako G. Priel, tož jsem začal hledat Gross Priel a divil se, že o něm nemůžu skoro nic najít, ale nakonec šikovný Ladžin opravil název na Grosser Priel a bylo vymalováno.


Po několika dotazech bylo evidentní, že na zmíněný vrchol vede cesta Bert Rinesch Klettersteig a rozhodně se o ní nedá říct, že by byla jednoduchá, spíše je to taková lahůdka pro fajnšmekry. To se ovšem křížilo se Standovými představami pohodově stráveného víkendu. Já se s danou situací psychicky nakonec vyrovnal, ale po té co den před odjezdem odřekl účast velký horolezec Matouš smířil jsem se zase s pohodovým víkendem. V tuto chvíli ještě nikdo netušil jaké podmínky, hlavně co se sněhu týče, panují v oblasti a proto byl zvolen náhradní plán a tím byl výstup na sousední Spitzmauer cestou Stodertaler Klettersteig. Tento vrchol je prý nejkrásnějším v Totes Gebirge, ale hlavně zajištěná cesta je o něco jednodušší.


Tož bylo tedy rozhodnuto vyrazit přes víkend počínaje 27.05.2005 a končeje 29.05.2005. Ještě jsme diskutovali zda vzíti s sebou mačky a cepín. Konečné rozhodnutí znělo, že mačky vezmeme alespoň do auta a cepíny necháme doma, stejně tam nebude sníh. Standovi se nakonec místo odpadlého Matouše podařilo sehnat Tomáše, který se ukázal býti zdatným alpinistou.


Určitě se vám bude hodit mapa. Mapa středu Rakouska .


Pátek 27.června 2005

První, větší část pátku, sebrala doprava pod hory. Jeli jsme co možná přímo: Praha - Tábor - České Budějovice - Dolní Dvořiště - Freistadt - Linz - Hinterstoder.


Když už byly hory na dohled začali jsme přemýšlet, zda to bílé je štěrk, sníh, nebo mraky. Začalo se diskutovat zda ty mačky co máme s sebou vzít či je opravdu nechat v autě. Nakonec Ladžin prohlásil, že pokud potkáme někoho s lyžema, tak je něco v nepořádku. Po příjezdu na parkoviště v Hinterstoderu jsme opravdu nechápali, pařák, všude kolem rozkvetlé louky, po sněhu ani památky a borci ládují do auta skialpy a přeskáče. Nakonec jsme tedy mačky, i přes odpor některých členů k tomuto kilovému bazmeku v batohu, vzali.


V další fázi jsme dobalili batohy, zbavil jsem se půlky stanu :-) a vyrazili jsme k chatě Prielschutzhaus (1420). Jednalo se o pohodový výšlap do kopce, nejprve přes docela slušný polom, pravděpodobně způsobený lavinou a dále pak po kamenité cestě. Kvetlo zde spousta pěkných kvítek a si člověk mohl občas něco vyfotit. Po cestě jsme potkali staršího borce s lyžema na zádech, co se trápil v přeskáčích, pořád jsme nechápali.


U chaty se prý dalo spát v lanovce (kdesi na netu prý to psali), ale vzhledem k tomu, že je asi 30 metrů od chaty, ani jsme na to nepomysleli. Zimní bivak byl již zavřený a ubytování pro nečleny alpského spolku stálo 17 euro, což mi přišlo jako slušná pálka. Nakonec Ladžin sebral odvahu a šel se zeptat chataře zda je tu možné někde postavit stan. Chatař se trochu pousmál a poslal nás někam na louku do sedýlka. Nejprve jsme se nechali zlákat nějakou slepou cestou, kde si Ladžin zlomil hůlku, ale následně jsme to už našli. Naprosto super místo, bezva výhledy, ale snad jen problém za bouřky.



Sobota 28.června 2005

Ladžin asi nemohl dospat a tak už plašil kolem stanu kolem šesté ráno. Byl nádherný den, jen bylo zřejmé k čemu ti lidé nosí nahoru ty lyže. Prakticky 100 výškových metrů nad chatou začínala souvislá pokrývka sněhu. Za této situace jsme rozhodli, že zdolávání vrcholů po fixních lanech pod sněhem nebudeme zkoušet a vyrazili jsme pešo na vrchol Grosser Priel. Hnedle na odbočce na naší cestu se začal cukat Standa, že prý nepůjde ani po tečkované cestě a tak po chvíli přemlouvání jsme vyrazili já s Tomášem na Grosser Priel přímou cestou a Ladžin se Standou "okružní" variantou. Naše rozdělení mělo jediný nedostatek a to, že mapu měl Ladžin.


Stoupali jsme tedy vzhůru po vyšlapaných stopách. Stoupání se pomalu zvyšovalo až bylo jasné, že mačky nemusí dále tížit v batohu, ovšem Tomáš je velký risker a na mačky měl stále dost času. Před námi byli vidět minimálně dva lidé, bohužel jsme si ze směru odvodili, že jdou na ferratu a tak po paměti zatočili doleva a vlastně se pustili do obcházení hory Brotfall (což jsme ovšem netušili). Ve správnosti našeho činění nás ujišťovali stopy ve sněhu. Po nějaké době nám bylo jasné, že zas tak úplně správně asi nejdeme, protože nikde nebyla značka, ale mohla být klidně pod sněhem. Nakonec jsme uviděli dvě postavy jak stoupají na zmíněný Brotfall a tak jsme se vydali za nimi. V tuto chvíli se těžko dalo mluvit o turistické cestě spíše to začalo připomínat lezení. Ve chvíli, kdy bylo třeba přejít poměrně prudký sněhový splaz, jsme se po dlouhé poradě obrátili a šli zpět do údolí.


Dále jsme vlastně pokračovali po Standově okružní cestě, ale v danou chvíli se asi nic lepšího nedalo dělat. Šli jsme nyní po značené cestě, ale chtěli jsme stále najít nějakou zkratku, která nás vyvede nahoru. Občas jsme tudíž zamířili doprava po vyšlapaných stopách, které většinou po několika desítkách výškových metrů končili v neprostupném terénu. Asi při třetím pokusu jsme skutečně uspěli a vlastně šli po stopách skialpinistů. Sníh byl značně rozbředlý a já si vzal své staré děravé pohorky. V tomto térénu měli spíše funkci průtokového ohřívače vody. Ale již nám byl jasný cíl a cesta k němu vypadala rozumně. Občas bylo stoupání po sněhu hodně příkré, ale dalo se s trochou štěstí překonat bez maček jen s pomocí teleskopických hůlek. Závěrečná kopule byla už bez sněhu a tak se nám šlo o poznání lépe a já si zahřál nožičky. To už byl vidět vrcholový kříž a od stanutí na vrcholu nás dělil jen poměrně ostrý, zasněžený hřebínek. Na vrcholu postávala hrstka lidí. Z vrcholové knihy jsme se dozvěděli, že ferrata má potrhaná lana a že je pod sněhem.


Asi po půl hodině jsme se vydali na zpáteční cestu, šlo nám to výrazně radostněji, jen tak jsme poskakovali ve sněhu. Chtěl jsem zpátky jít skutečně správnou cestou, ale Tomáš už měl dost experimentování a tak jsme se vrátili stejnou cestou jako nahoru. Čtvrt hodiny od chaty jsme potkali Ladžina se Standou a ptali jsme se jich kde nakonec byli. Snažili se zdolat Temlberg, ale prý tam bylo v závěru moc sněhu, tak to otočili a vrátili se zpátky. Došli jsme tedy společně na chatu a objednali si jedno pivo. Ladžin experimentoval s místní specialitou, pivem s limonádou, nebylo to špatný. Pak jsme se odebrali k nám na kopeček, ale vzhledem k přítomnosti mraků a taky, že jsme slyšeli v dáli letadlo nebo bouřku, nebylo se Standou k vydržení a museli jsme se sbalit a přestěhovat asi 200 metrů pod chatu, kde už nebezpečí bouřek nehrozilo. Není to špatné místo, jen tam není přímo voda a ráno tam kolem chodí spousta turistů a čumí na vás.



Neděle 29.června 2005

Po ránu jsme sbalili pět švěstek a razili do údolí zpět k autu. Ještě jsme se chtěli vykoupat, ale nejprve nás nepustili na pláž u jezera a tak jsem vlezli na pár okamžiků do proudu Steyru. Pak už jen Ladžin bravurně řídil vozidlo zpět do Prahy. Myslím, že to byl vydařený výlet i bez těch ferrat, ale jednou by je to chtělo zkusit.









Vytvořeno 11.07.2005 13:37
Copyright © 2005 by Jiří Humpolíček