Černá Hora 2008 Hlavní stránka Nízké Tatry 2009



title.gif





Již se pomalu stává tradicí, že jednou za zimu vyrazíme na týden na sněžnicích přes nějaké menší hory. Letos jsme měli v plánu zkusit bulharskou Rilu, ale nakonec zvítězila Zakarpatská Ukrajina. Saša už zde byla dvakrát v létě, mě čekala premiéra. V plánu jsme měli za osm dní přejít Svidoveckou poloninu z vesničky Krasna a následně pak pokračovat přes pohoří Čornohora až k rumunské hranici a návrat do města Rachov, odkud je možné odjet přímým autobusem zpět do Brna.


f0008.jpg

Nakonec naše sportovní cíle zůstali nesplněny na úkor jisté "pohody", kterou nám nabízela salaš SSSSS. Přešli jsme tedy jenom Svidovec a došli po hřebenu přímo až do Rachivu. Prožili jsme v liduprázdných horách několik krásných slunečných dní, ale také pořádnou zimu ve spacáku, mokrých botách a vůbec všude kde je to jenom možné. Jedenkrát jsme spali ve stanu v sedle na hřebenu, když zrovna padal sníh, foukal vítr a honily se mraky, následujícího dne jsme pak jedli na kamen zmrzlý chleba se stejně zmrzlým řízkem a to byl asi i důvod proč jsme se nakonec rozhodli strávit tři dny na salaši a podnikat výlety do okolí, než honit vzdálenosti přes dvě pohoří.





Pátek 26.prosince 2008 - Sobota 27.prosince 2008
Cesta z Brna do města Ťačiv


f0031.jpg

Od společnosti Regabus jsme si koupili zpáteční jízdenky z Brna do Rachivu. Cesta pak vyjde na 2100 Kč za osobu a u studenta ještě o 100 Kč levněji. Autobus odjížděl v 17:00 ze Zvonařky a byl asi prakticky vyprodán. Většinu cestujících tvořili Ukrajinci vracející se domů na Vánoce, které tam slaví s jistým zpožděním (6. a 7. ledna).

f0034.jpg

Hned na nástupišti jsme se dali do rozhovoru s jedním Ukrajincem, co zde pracuje ji 15 let a shodou náhod jel až do vesnice Usť-Čorna, takže se o nás celou dobu staral. Cestu autobusem nám zpříjemňovala nějaká naprosto debilní Ruská tele novela o tanečnici. Naštěstí projekce skončila před půlnocí po několika desítkách dílů.

Trochu nás překvapila skutečnost, že je třeba pro Ukrajince vyplnit imigrační papír, i přesto, že je již dávno zrušena vízová povinnost. Naštěstí už není třeba vyplňovat konkrétní osobu za kterou jedete, takže jsme vyplnili místo pobytu Rakhiv a vše bylo v pořádku. Jinak přechod hranice nic zvláštního neprovázelo, kromě výběru 50 Kč od každého, jakožto úplatek pro celníky, aby neprohledávali batohy. Náš opatrovník se staral abychom my nic neplatili.

Cestou po Ukrajině jsem moc oka nezahmouřil, neboť v autobuse bylo hrozný vedro a kvalita místních komunikací je na hodně drncající úrovni. Navíc autobus na Ukrajině staví poměrně často, tak se pořád budím a přemýšlím, zda už nevystoupit. Kolem sedmé hodiny Kyjevského času vystupujeme v Tjačivu.


Sobota 27.prosince 2008
Přesun do vesničky Krasna a první metry sněhem směrem vzhůru


f0001.jpg

Narozdíl od autobusu je venku kolem -9 stupňů a vzhledem k tomu, že autobus do Krasne jede v 9:30, čeká nás dlouhé přešlapování v čekárně. Po osmé jdeme s kamarádem našeho průvodce na místní bazár vyměnit peníze za hřivny. Kurz podle ČNB je 2,60 Kč za hřivnu. Zdá se být trochu problém ve výměně eur, neboť prý Ukrajinci mají raději dolary. Jenže my máme jen pár stovek českých korun a zbytek tvoří eura.

Na bazáru prodávají rozličný tovar a veksláka poznáte podle toho, že nic nedělá a jen tak postává opřený někde o sloup a čeká až bude chtít někdo měnit. Můj průvodce zahlásí jestli tu je někde někdo, kdo by vyměnil a v zápětí se ozývá týpek stojící hned vedle nás. Situace s eury byla naprosto opačná, vekslák měl o eura zájem a za euro nabídl 9,8 hřivny. Za české koruny jsme dostali 340 hřiven za 1000 Kč.

f0004.jpg

Doprava je na Ukrajině příjemně levná. Asi 60 km do Krásné stojí i s batohy asi 12 hřiven. Litr benzínu pak stojí pod 5 hřiven. Náš přítel neřešil čekání přešlapováním, ale konzumací vodky v místní trafice, k jejíž konzumaci nás přizval. Zřejmě se na Ukrajině nesmí pít alkohol na veřejnosti, protože nám říkal ať kalíšky hnedka zahodíme a nikde s tím nechodíme.

Během našeho čekání se v čekárně objevila skupina šesti Čechů, kteří se také chystali na přechod Svidovce, ale plánovali jít až z Usť-Čorny, protože tam prý není tak prudký nástup na hřeben, což bude asi pravda, ale mi to přece zvládneme i s Krásné. Náš kamarád nás nechce samotný pustit do hor, snažíme se mu vysvětlit, že máme vybavení a když bude špatně, tak prostě sejdeme do údolí. Když vidí skupinu Čechů, chce abychom se dali dohromady. Říkáme mu, že se sejdeme v horách na hřebenu, kde se mají naše cesty spojit. A taky k tomu za pár dní dojde.

f0003.jpg

Konečně jsme se dočkali příjezdu maršrutky a už cpeme batohy do zadního zavazadlového prostoru. Vozidlo je poměrně plné, ale to ještě netušíme, jak moc plné může být a kolik lidí se do takového vozidla vejde. Maršrutka staví téměř na každém rohu a vždy tak tři lidi přistoupí a občas někde vystoupí. Peníze se musí k řidiči posílat, protože člověk je rád, že se do vozidla vůbec vmáčkl. Myslím, že se tu nehledí na žádné předpisy, v průběhu jízdy se pomalu přesouvám až na místo vedle řidiče, kde sedíme společně se Sašou. Pak ale řidič prohlásí něco o policajtech a Saša cestuje dozadu, aby nebyly žádné problémy. Po značně presující jízdě vystupujeme v Krásné, počasí odpovídá názvu vesnice a my si balíme na zledovatělé cestě batohy a koukáme na vzdálený vysílač na vrcholu kopce. Ale to bude náš cíl až další den.

Zapínám PDA a pomalu postupujeme po vyznačené cestě. Přejdeme přes řeku a v klidu baštíme řízky od maminky a pak už se pomalu vydáváme vzhůru sněhem, zatím bez sněžnic. Cestou řešíme vlky a medvědy, ale nikde nevidíme jejich stopy. Asi po třech hodinách dolezeme o několik set metrů nad řeku k pěkným salaším, rozhodneme se, že pro dnešek tu zůstaneme. Problém je jen v tom, že jsou zamknuté na visací zámky. Jediné co je přístupné jsou horní seníky. nakonec se v jednom zabydlíme, když vařím rýži na vařiči, přemýšlím jak pěkně by asi okolní seno hořelo. Ještě před spaním jdeme na malou procházku a jelikož je pěkně, tak hodně fotíme. V noci zjišťujeme, že je tu asi podobná zima jako venku, ale aspoň můžeme mít rozložené věci mimo batoh.


Neděle 28.prosince 2008
Stoupání na hřeben kolem vysílače, nocleh v sedle na hřebeni


f0007.jpg

Ráno nás přivítal opět slunečný den a po chutné a vydatné snídani ve formě tradičních ovesných vloček s čokoládou a rozinkami jsme vyrazili šlapat prašan směrem k vysílači. Cestou sleduji stopy nějaké šelmy, dle mě musí být chytrá protože šla naší cestou možná několik kilometrů. Hádám, že by to mohl být náš vlk, protože si nedovedu představit třeba lišku, že by takto cestovala na dálku. Postupně stoupáme listnatým lesem, přibývá sněhu a nakonec dojdeme k vysílači kde nás již z dálky vítá psí štěkot. Na vysílači ve výšce 1306 m.n.m. má vždy týden službu jeden technik, který nás nyní zve dovnitř na čaj. Nabídku neodmítáme a během pití čaje sondujeme, jak to tu bývá s počasím. V televizi hlásí, že bude zítra sněžit, vzhledem k tomu, že dnes mělo být oblačno, nevěnujeme této informaci příliš váhu. Taky si na topení necháme rozmrznout led v PET-lahvích a doplnit vodu do termosek.

f0010.jpg

Letos prý je málo sněhu, ukazuje správce vysílače někde těsně pod střechu, kam prý normálně dosahuje sníh. Také nám tvrdí, že před měsícem už zde bylo asi jeden a půl metru, ale pak přišli deště a sníh roztál. No jsme docela rádi za množství, které tu je, neboť na chození nám to stačí a alespoň se nemusíme bát tolik lavin. Jdeme dál a jelikož už je po poledni kručí nám oběma v žaludku. Trochu litujeme, že nám přišlo hloupé jíst řízek na vysílači, protože teď ho budeme muset chroupat na sněhu. Ale naštěstí ani nefouká vítr a svítí slunce a tak oběd proběhne v docela příjemné atmosféře.

f0011.jpg

Pomalu se blížíme k vrcholu Tempa(1634) a jako vždycky, když v zimě svítí slunce, jsme z toho jaksi unešení a tak cvakáme foťákem více jak kdy jindy. Doma se pak nějak nedokážu úplně přesně dostat do podobného stavu, když sleduji, co jsem vyfotil. Prostě na živo je to jaksi o několik řádů jinde, ale možná je to jen tím, že do hor v zimě tak často nejezdíme.

Když vylezeme na hřeben na vedlejším vrcholu, vidíme, že zde jezdí na skútru. Později pak objevíme původ těchto mašinek v lyžařském středisku Drahobrat. Ale kromě stop jsme žádnou nepotkali, tak se nemusíte obávat nějakého velikého vytržení ze samoty divočiny, prostě akorát tušíte, že na Zemi žije ještě někdo jiný :-).

Kolem páté hodiny slézáme z Tempy a to je tak akorát čas někde zakempovat. To je trochu problém v tomto místě 1550 m nad mořem na hřebeni a tak se rozhodujeme, že strávíme noc zase v sedle na hřebenu, jako loni v Nízkých Tatrách, když mi pak druhý den kvůli silnému větru odletěla nafukovačka. Tak trochu tušíme, že situace s větrem se bude opakovat, neboť slabě sílící vítr o sobě dává vědět. Jsme asi nepoučitelní, je nám jasné, že v sedle bude foukat nejvíc, ale nikde jinde zase není rovný plácek. Jediný postup bych viděl v tom, že jsme stan částečně obsypali sněhem, aby nám uvnitř neprofukovalo. To se ukázalo jako dobrý nápad a v noci nám v podstatě nebyla zima.


Pondělí 29.prosince 2008
Mlha, nedostatek vody, míříme k jezeru, bydlíme v salaši


f0012.jpg

Další nevýhodou kempování kolem Silvestra je fakt, že jsou skoro nejdelší noci z celého roku. Takže když vám celou noc vítr lomcuje se stanem, nemůžete se už dočkat až bude ráno. Během noci nám vítr zavál stan čerstvým a sfoukaným sněhem, spacáky máme mokré, protože uvnitř stanu je všechno mokré, patrně z našeho dýchání. Když se podívám ven ze stanu vidím jen bílo všude kolem dokola. Začínáme trochu podléhat beznaději a s neustále sílícím větrem a vidinou stále stejně holého hřebene, vystávají zaječí úmysly. Já razím variantu zabalit věci a přímo ze sedla sjet po svahu do údolí, které asi po 25 kilometrech ústí ve vesnici Kobyletska Poliana. Saša razila nápad vrátit se zpět na Tempu a najít salaš na hřebeni na Usť-Čornu. Nakonec jsem se odhodlal a vylezl ven ze stanu a viděl jsem svět najednou růžověji. Mlha nebyla všude, ale občas byla vidět i modrá obloha a v podstatě se přes hřeben vždycky převaloval mrak a pak bylo zase lépe.

Ve světle nových skutečností jsme se rozhodli pokračovat k jezeru Dohiaska, kde bylo i v mapě zakresleno místo na stanování, tak jsme předpokládali, že by tam mohla být i nějaká salaš. Venku se nám znovu spát nechtělo, navíc jsme nevěděli, jak se bude vyvíjet počasí. Cesta k jezeru ale byla ještě daleká a my neměli s sebou žádnou vodu, kromě asi půl termosky. Tato skutečnost velmi negativně působila na Sašu, která zrovna hrála roli žíznivého velbloudka a tak moc při pochodu nespolupracovala a občas se objevili i slzičky, když si uvědomila, jak dlouho tam ještě půjdeme. Nicméně se počasí během dne stále trochu vylepšovalo a večer už byla jasná obloha. Ale to nepředbíhejme. V podstatě hladoví (tento den jsme měli jen tatranku) a žíznivý jsme se dobelhali pod horu Unhariaska(1707), kde jsme tedy rozmrazili ešus sněhu a napili se.

f0013.jpg

Velbloudek trochu pookřál a tak jsme nakonec došli ke kříži na hřebenu u hory Dohiaska. Odtud se mělo podle mapy slézt k jezeru, ale zrovna nám moc nepřálo počasí a my viděli tak na několik desítek metrů před sebe. Přímo dolů nám to nedovolil pud sebezáchovy a tak jsme šli ještě kousek po hřebenu a pak to zkusili. Stejně jsme propadli menší převějí a kdyby bylo víc sněhu, nebylo by to asi moc bezpečné. Jezero bylo evidentně pod sněhem a salaš v místě určeném k táboření taky jistě nebyla. Jen jsme viděli něco dřevěných kolíků trčících ze země.

Hlouběji v údolí ale bylo vidět několik salaší a tak jsme se rozhodli k nim sestoupit, i přes to, že zde byly téměř ideální podmínky ke kempování na sněhu (alespoň půl metru prašanu), v tom bychom se mohli normálně zavrtat. Ale dříve než jsme začali vymýšlet jak sestoupit dolů, vymohl jsem si obědovou pauzu, neboť se už pomalu stmívalo a já měl hlad jak pes. Při zakusování do naprosto zmrzlého řízku jsem rozvíjel teorii, jak se ve mě probouzejí zvířecí pudy a že bych možná zakousnul i nějakého vlka, kdyby se nám připletl do cesty. Taky jsem měl pocit naprostého dobrodružství a prohlásil jsem, že Ukrajina v zimě, není pro děcka.

Po filozoficky plodném obědě, kdy se nám podařilo zase kompletně prochladnout, jsme začali klesat, na můj vkus, příliš prudkými svahy dolů kolem potoků až k vyhlédnutým salaším. Ono se dá na sněžnicích sjet poměrně prudký svah, pokud je dobrý sníh (prašan jako jsme měli my), když je sníh zmrzlý, tak už ta jízda není moc kontrolovatelná.

Zůstali jsme hned u první salaše, i když v dáli bylo vidět celé městečko (podle mapy se jedná o Yaroshevska poliana). Trochu jsme měli obavu, zda v domečku někdo nepřebývá, ale naše obavy byly plané. V okolí salaše jsme našli pěkné špalky dřeva, nedaleko tekl potok a tak jsme se těšili, jak si doplníme pitný režim. V rozdělávání ohně mi vydatně pomohl plynový vařič, na který jsem naskládal několik polen a "vařil" tak dlouho, než oheň pořádně hořel. Pak jsem jen odstranil vařič a už jsme vařili první čaj. K večeři jsme si opékali různě nad ohněm a k spaní jsme se uložili ve vedlejší světnici na dřevěnou postel vystlanou senem.


Úterý 30.prosince 2008
Výlet po okolních hřebenech


f0015.jpg f0016.jpg

Už jsme se taky trochu přiučili a tak už víme, že nemá smysl nechávat přes noc vodu v PET-lahvích, protože ráno je v nich jen led a je problém ho z nich dostat. Docela dobrá metoda jak udržet vodu ve flaškách nezmrzlou, je strčit si jí pod bundu, moc to přes další vrstvy nestudí a voda nezamrzne.

Další den byl jak vystřižený z outdoorového magazínu a tak jsme přemýšleli kam vyrazit. Jelikož jsme poměrně klesly, nechtělo se nám pokračovat dál po hřebenu, ale byla tu možnost jít dál traversem po cestě číslo 4, která se k původní připojí pod horou Bliznica. Jenomže po předchozích zkušenostech se nám moc nechtělo opouštět tak krásnou salašku a tak jsme vzdali přechod druhého pohoří a rozhodli se strávit několik dní v tomto překrásném údolí. Batohy jsme nechali na salaši, svačinu si zabalili do obalu na spacák a vyrazili přes salašovou vesničku přímo vzhůru na hřeben a pak zpět na horu Dohiaska (1761) a po druhém hřebenu zase zpět k naší salaši.

f0017.jpg

Bylo úžasné počasí a tak jsme zase fotili jako divý. U kříže pod Dohyaskou Saša uviděla dole pod kopcem skupinku tří lidí jak stoupají nahoru k nám. Uvažovali jsme, že by to mohli být naši známí z Ťačivu, ale těch bylo přece šest. Nicméně jsme nelenili a pospíchali v naší cestě po hřebenu k salaši. Tento den foukal poměrně silný vítr, který kolem nás rozebíral sněhové závěje a často s námi pořádně zalomcoval. Problém naší zpáteční cesty byl v tom, že jsme po ní ještě nešli a jednalo se poměrně prudký sestup zalesněným svahem. Nakonec jsem osobně sestup nebo spíše sjezd lesem prohlásil za maximální zážitek dne, neboť sestup prašanem probíhal tak, že jsem si před sebou valil takovou malou lavinku, pomalu se sunul dolů a jen když jsem se potřeboval vyhnout nějakému stromu, tak jsem párkrát přešlápnul a celé to probíhalo bez větší námahy. Však jsme takhle během pár minut sjeli několik set výškových metrů. Pak už jsme jen překonali potok, což mi měla Saša za zlé, protože jsem prý zvolil špatné místo a ona se málem koupala a když jsem přicházel k naší salaši, zrovna k ní z našeho včerejšího směru přicházeli ony tři osoby. Po chvíli bylo zřejmé, že jsou to naši známí, kterým polovina účastníků onemocněla a odebrala se na cestu domů.

Souputníci nechtěli sdílet naši salašku, protože prý z loňska mají vyhlédnutou jednu přímo komfortní nedaleko ve svahu. Tak jsme se s nimi rozloučili, s tím že zítra půjdeme kolem a tak se stavíme a šli zase rozdělávat oheň a vařit čaje. Najednou už nebylo údolí tak moc osamělé, předešlý den jsme měli pocit, že kromě pár lovců zvěře a té zvěře, nikdo jiný široko daleko není. A teď už byla vesnička v podstatě obydlená. Ale stejně jsem nerad chodil večer pro vodu k potoku, říkal jsem si, že je to v podstatě ideální místo, kdy by na mě nějaký ten medvěd nebo vlk mohl zaútočit. Ale myslím, že všechny tyto obavy hlavně pramení z nezkušenosti, protože pokud se vlk i medvěd člověka na prvním místě bojí, těžko na něj budou útočit dvacet metrů od jeho domova.


Středa 31.prosince 2008
Výlet na horu Bliznica


f0021.jpg

Jako druhý výlet z našeho přechodného domova, jsme si vybrali výlet na nejvyšší horu Svidovecké poloniny, horu Bliznica (1881). Nejprve bylo potřeba stejným způsobem jako předešlého dne vystoupat na hřeben, ono se to zdá jako vycházka, ale ve skutečnosti se jedná o 400 výškových metrů vzhůru, místy poměrně prudkým svahem, ale co bychom za hodinu a půl nezvládli :-). Po cestě jsme se stavili za našimi sousedy, kteří měli na dnešní den naplánovaný odpočinek ve formě přípravy dřeva na topení. Domluvili jsme se, že se večer stavíme na oslavu Silvestra, ale to jsme ještě nevěděli, nebo spíš zatím jenom tušili, kolik času si Bliznica vezme.

Po výstupu na hřeben naše bystro-očko Saša spatřila nějaké lidi na protějším kopci a taky nějaké další směrem na Bliznici. Já nic neviděl možná proto, že jsem měl sluneční brýle a ty jsem měl proto, že před Vánocemi potkal zánět duhovky na levém oku a ještě jsem měl roztaženou zorničku a tak jsem nechtěl, aby mi do oka moc svítilo.

f0022.jpg

Během výstupu jsme taky řešili občasný problém, že jsem co se týče pochodů po kopcích, tak trochu hroťák a než Saša vyleze nahoru, tak si odpočinu, prohlédnu si okolí a když přijde ona, tak akorát pronesu, něco ve smyslu, že nestíháme a že musíme jít. No já vím, že to se mnou není lehký, ale kdybychom trochu víc hrotili, tak jsme nemuseli přijít domů za tmy.

Po čase jsme zjistili, že enormní množství lidí na hřebenu má svůj původ právě už v zmiňovaném lyžařském středisku Drahobrat, které bylo z druhé strany kopce, než bylo naše salašové údolí. Ale právě mě hrozně překvapilo, jaký kousek to byl a tím, že tu nebylo žádné zázemí, tak se do těchto končin žádný z lyžařů nevydal.

f0024.jpg

Poobědvali jsme na kopečku před Bliznicí a nějak propočítali, že když tam vylezeme do tří, tak se ještě stihneme vrátit za světla. Z vrcholu jsme odcházeli ve tři čtvrtě na tři, po té co jsme prohlédli výhledy do okolí například na nejvyšší horu Ukrajiny Hoverlu a po té, co jsme vyfasovali od skupiny Ukrajinců na vrcholu sušenku a chleba se salámem a sýrem, asi jsme museli vypadat dost špatně. Sestup tak trochu řídila naše ničím nezastrašitelná Saša a brala to přímo svahem dolů. No protestoval jsem hodně a měl jsem pocit, že pokud nám nenarostou křídla, tak to ve zdraví dolů neslezeme. Nakonec se to povedlo, ale myslím, že se i Saša trochu zapotila při traverzování lavinových svahů. Bohužel jsme do výpočtů nezapočítali, že zpáteční cesta tak trochu obchází dvě údolí a tím je značně dlouhá a tak i přesto, že jsme valili co to šlo, nás zastihla tma za salašemi Urda. Ale to už byla slabší hodinka lesem kolem potoka k naším salaším.

Po návratu na salaš jsme byli totálně vyřízení a tak jsme seděli u ohně a rozpouštěli a vařili večeři a o půlnoci jsme se šli podívat na oblohu plnou hvězd a pak hned na kutě.


Čtvrtek 1.ledna 2009
Opouštíme salaš a pokračujeme směrem k Rachovu


f0026.jpg f0028.jpg

Na Nový rok jsme zahájili odchod z naší salaše po trverzující cestě, kterou jsme měli prošláplou ze včerejška. Počasí bylo stále jasné, až pod Bliznicí po obědě se znenadání objevili mraky a k večeru foukalo a sněžilo. Od Bliznice jsme šli s našimi sousedy od salaší. Cesta to nebyla z nejpohodovějších, neboť často bylo třeba traverzovat prudké svahy. Spát jsme chtěli na salaši na polonině Pereslid, ale bohužel jsme nebyli dostatečně vytrvalí a nesestoupili jsme dostatečně hluboko, abychom jí viděli. Nakonec jsme našli malou salašku pod Starou horou a odsud bylo vidět i salašové městečko, kam jsme měli původně namířeno.

V salaši bylo i něco dřeva a tak Hynek a jeho ženy mohli vyvářet v kotlíku zavěšeném nad ohněm večeři. Nám se na druhý pokus podařilo uvařit ešus rýže a k tomu si na ohni urožnit slaninu. První pokus byl nešťastný v tom, že jsme neměli vodu v tekutém stavu a tak jsem na dno ešusu nasypal rýži a zbytek dosypal sněhem, samozřejmě se rýže připálila a tak jsem vzápětí vše vrhnul do sněhu.


Pátek 2.ledna 2009
Krátký úsek, nocujeme v kravíně


f0035.jpg f0038.jpg

Jako už tradičně vyrážíme těsně před polednem, ale nijak nás to netrápí, protože stejně máme spoustu času a tak není kam spěchat. Ráno vstal kolem sedmé Hynek a uvařil jakousi kombinaci gulášky, polenty a zelí, sojového masa, prostě taková zelňačka a my to pak všichni zbaštili. Počasí nebylo zase tak špatný jak jsme čekali. Mraky se honili, občas trochu padal sníh, ale jinak bylo celkem příjemně. Prošli jsme kolem turbáze Perelisok, což jsme ani nevěděli, protože jinak bychom se tam možná ubytovali. A místo na noc našli nedaleko turbáze, kde je takové salašové městečko, ale ve skutečnosti je to spíš městečko kravínů, takže jsme vybrali ten nejvhodnější, trochu ho poklidili a nocovali ještě na igelitových plachtách, kterými disponovala Hynkova skupina.


Sobota 3.ledna 2009
Ve stopách našich souputníků přicházíme do Rachivu


f0040.jpg f0041.jpg

Poslední den v horách začal až nečekaně brzo, když Hynkova skupina vyrazila kolem osmé do Rachivu. Nám se podařilo vyrazit o hodinu později a sledujíc jejich stopy, jsme je před polednem v Rachivu dostihli. My jsme se pak pokoušeli odjet o den dřív autobusem domů, ale řidič tvrdil, že má plno a že máme jet až zítra. Tak jsme se nakonec ubytovali na tubázi Tisá, což byl asi zásadní omyl, neboť nám nabídli pouze ubytování v opravených pokojích, které jsou normálně drahé, ale přes Vánoce stojí ještě dvakrát tolik, tak se stalo, že jsme zaplatili za nocleh pro dva 360 hřiven, no takový prachy sem za bydlení ještě asi neplatil. A aby toho nebylo ještě málo, v rámci různých čachrů s penězi jsem ztratil někde 100 hřiven, tak to mi teda náladu nezlepšilo.

Ale docela pěkně jsme se ožrali místním pivem, pojedli salámky, olivky, chlebík ... a tak to nebyl úplně nejhorší večer. Navštívili jsme taky místní kostelíky.





Neděle 4.ledna 2009
Zbytečný den v Rachově a cesta domů


Z pokoje jsme vypadli asi půlhodiny před polednem, protože pokoj na den funguje jen do dvanácti. Koupili jsme uzenou rybu a chleba, snědli to na náměstí u zdi pod fotkama nějakých místních papalášů, až jsme se báli, abychom je těma makrelama nějako nezneuctili. O půl druhé jsme zahlédli autobus regabus, nastoupili do něj a pak už jen seděli čuměli z okýnka, spali a na hranicích ukazovali celníkům, že nemáme cigarety. No byl to myslím pěknej vejlet.





Černá Hora 2008 Hlavní stránka Nízké Tatry 2009

Vytvořeno 06.01.2009 22:36
Copyright © 2009 by Jiří Humpolíček
Linux is like a wigwam. No windows(TM), no gates, apache inside. :-)